BLOG, NOVÝ ZÉLAND

Tři + jedna věcí, které jsem si odnesl z práce v kavárně

Tři + jedna věcí, které jsem si odnesl z práce v kavárně

Minulý týden jsem po třech měsících opustil Lake Tekapo a po dvou měsících tak opustil práci v tamní kavárně Run 76. Začnu tou plus jedničkou. Začalo mi fakt chutnat kafe, konkrétně double short black, neboli dvojité espresso, nejlépe se špetkou skořice 😀 Když mě budete chtít někdo pozvat, tak víte na co.

Ostatní poznatky vlastně ani nemají s kávou nebo s kavárnou nic moc společného.

1. Co mě fascinovalo nejvíce, je něco, co se nejspíše nějakou dobu už děje, nicméně v Run 76 jsem to mohl pořádně zaregistrovat. Denodenně ke mě přicházeli paní nebo pán, kterým je 60, 70 a snad i 80 a víc, a suverénně se mě ptali: „Máte tady wifi?“ „Jo jo, název Run 76, žádné heslo, když se připojíš, tak ti vyskočí okno, tak jen sjeď dolů a klikni na připojit.“ „Ok, děkuju.“ a šli se sednout ke stolu. Po chvilce když jdu okolo, tak vidím, jak si brouzdaj po Facebooku, Instagramu, dalších aplikacích nebo jen Googlí nějaké info. Ti samí lidé, pravděpodobně všichni takové známe nebo jste to Vy sami, kteří nás před pár lety občas poprosili, jestli jim vytočíme nějaké číslo, pošleme zprávu nebo nějakou jinou „drobnost“. Na tlačítkovém telefonu… Natož aby si vůbec koupili chytrý telefon. Úplně všichni mají můj respekt. Někteří senioři přišli do kavárny, snad ani neřekli „Hi“ a první věta, co z nich vylezla byla: „Máte tady wifi? Ok, tak to si tady sednem a něco dáme.“

Ta „moje mladá generace“ si prošla tím stejným vývojem, přechod z tlačítkového telefonu na smart phone, připojení se na Facebook, Instagram, Snapchat a další. Akorát dříve a rychleji. Prostě jsem jen nečekal, že nebude dlouho trvat a naše rodiče a prarodiče budou v takové míře na internetu s námi. I když překvapit by mě to asi nemělo. My všichni jsme sociální bytosti a chceme spolu komunikovat.

2. Někteří zákaznící, kteří do kavárny přišli, především z Asie, moc Anglicky neuměli, třeba jen „základy“ a jejich Angličtina byla ve stylu „Chci tohle“ a „Dej mi tohle“, což nezní úplně slušně, ale chápu, že je to jejich jazyková úroveň. V pořádku, rozumíme si, vím co si přejí, nicméně  ta zřejmá, občas absolutní neznalost cizího jazyka rozhodně nikoho neomlouvá, aby se alespoň naučil a používal dvě slova: prosím a děkuji (pokud chce někdo posunout cizí jazyk ještě na vyšší level, tak doporučuji slovo Ahoj).

Nepoužívání těchto dvou slov je podle mě prostě neslušné a vulgární. Všude mezi námi po světě jsou lidé, kteří i ve svém mateřském jazyce neumí (=nechtějí) poprosit, poděkovat nebo pozdravit. Moje pointa je ta, pokud chceš jet do zahraničí, ať je to kamkoliv, lidem bude jedno, že jejich řeč neumíš, rádi ti pomohou. Nauč se ale Prosím, Děkuji a Ahoj, jinak ani raději nikam nejezdi… Mimochodem ze své zkušenosti, mých bývalých kolegů a dalších lidí, jsou za neslušné a vulgární cestovatele nejvíce považováni Číňané a Indové.

3. Už jsem v životě na pár místech pracoval, jak v ČR, tak po světě. Nicméně jsem se nikdy nesetkal s lepším pracovním prostředím, jak v Run 76. Když jsem začínal, tak všechno bylo pro mě úplně nové. Hned od první minuty mě šoupli na hlavní pokladnu, kde jsem vyřizoval objednávky zákazníku a připravoval take away objednávky. První den za mnou stál manažer a za pochodu jsem se učil. Vůbec jsem neměl ponětí, jak funguje ten systém, kde co najdu, jaké snídaně a další jídla, nápoje, koláče, dorty vlastně máme.

Co je sakra Quiche, Frittata, Eggs Benedict, Flat White, Bliss Ball, Hedge Hog, Ciabatta, Chutney, Fluffy, Friond, Biscotti, Lemom Tart, Danish Pastry a hromada dalších věcí? Takže jsem se občas zasekával, fronta čekajícíh zákazníků, nějaké nedoruzmění, špatné objednávky, atd. ALE, za celé dva měsíce jsem od obou manažerů neslyšel jediné negativní slovo. Ani jedno. Prostě ani jedno. Nevím, jestli to bylo záměrné nebo prostě takoví jsou, ale tento přístup se mi líbil a vyhovoval mi a všem kolegům podle mě také. Všichni jsme podle mě odváděli naši práci exceletně a byli dříči 🙂

Super pozitivní a přátelské prostředí. Nevím ale, jestli takový přístup může fungovat všude? Rozhodně ne ale pro všechny… Práce mě tam neskutečně bavila, rychle jsem se do toho dostal. Třetí den, když jsem měl pauzu na jídlo, tak jsem si přisednul ke stolu k jednomu staršímu chlápkovi. Dali jsme si do řeci a ptá se mě: „To máte takovýhle frmol každý den?“ „Upřímně, já nevím, já tady dneska pracuju třetí den.“ „Opravdu?? A já myslel, že tady děláš manažera.“ Tak jsem se jen pousmál a poděkoval. „No tak teda bys mo měl brzy dělat!“

Dva měsíce ale uběhly a byl čas se zase posunout někam dále… 🙂

Máte někdo podobné postřehy či zkušenosti? 🙂

NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 161. – 163. – Ze severu na jih [VLOG4]

14. srpna 2016

První den jsem ujel 900 km, skoro až k Wellingtonu. Jen jsem auto zaparkoval na odpočívadle vedle dálnice a přespal v něm, poprvé. Až na ten bubnující zvuk, jak pršelo, to byl celkem dobrej spánek.

Ráno jsem dojel do Wellingtonu, skočil do pár obchodů a po té do přístavu, kde jsem asi hodinu čekal, než jsem se začali naloďovat. Loď pěkná, sice ne jako minulý rok, když jsem jel na Bahamy, ale šlo to:)

Večer jsem dorazil Pictonu, přistavu na Jižním ostrově, sednul do auta a zase pokračoval v jízdě. Dojel jsem skoro až  k Christchurch.

V neděli už jen nakoupit nějaké jídlo v Christchurch, nabrat jednu Francouzku, na kterou jsem narazil na FB, že se chce svést, tak mi alespoň hodila něco na benzín a po obědě jsme dostali na místo, do Lake Tekapo…

1700 km za tři dny, měl jsem toho celkem dost. Spíš jsem překvapenej, že to moje auto zvládlo, respekt! :))

 

NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 160. – Rozbitý dron [VLOG3.5]

11. srpna 2016

Jen dodatkové video k předchozímu VLOGu, kdyby někoho zajímalo, co se mi stalo…
Hned při druhém letu jsem měl nehodu a rozbil se mi můj nový dron 🙁 Ani nemůžu říct, jak se mi to stalo, jakou jsem udělal blbost, jakej jsem vůl! 😀
Video z opravování neni zdaleka úplně všechno, ale to co je, tak je 500x zrychleno… Už bych to fakt nikdy nechtěl dělat!

NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 153. – 160. – Dočasný život v ráji a test Drona + [VLOG3] + Galerie

11. srpna 2016

Týdenní wwoofing, tedy práce za ubytování a za jídlo, v Mahinepua Bay, tedy skoro až na úplnem severu Nového Zélandu, užívání si zimního počasí a test Drona.

Na netu jsem našel tuhle příležitost a věděl jsem, že to bude super. Bydlel jsem v domku na pláži u Andrei a jejích dvou nejmladších dcer, ještě tedy do rodiny patřily dva psi, 6 koček a papoušek.

Pracoval jsem 4 hodiny denně, prvních pár dnů venku nějaké zahradní úpravy a pak vymalování ložnice.

Jídlo bylo super, ale strašně málo! Ty holky vůbec nejedly a já potřebuju jíst hodně, ještě k tomu když pracuju!

Internet byl rychlý, ale 80GB na měsíc, dobrej vtip 😀 takže jsem se musel trochu krotit 🙁

Když jsem měl volno, tak jsem sednul na kajak a vyjel na moře, prozkoumal okolí a nebo si konečně otestoval svého nového Drona (až po tom, co jsem ho dal dohromady…)

O víkendu přijela jedna další dcera s dítětem, se svým manželem (oba tuším mladší jak já!), jeho tátou a dalšími dvěma psy… 😀

V sobotu jsme šli lovit, takže jsem dostal pořádnou pušku s dalekohledem a sestřelil jednu vačici, tedy největšího škůdce na Novém Zélandu, prostě jsem dělal dobrou věc, že.

Na fotkách a ve VLOGu je vidět velryba, ta je vlastně na pozemku Andrei a vyplavilo ji moře asi týden zpátky, už byla nějakou dobu mrtvá a asi to chvilku zabere, než úplně zmizí 😀

Našel jsem si novou práci, takže po nějakých devíti dnech opustím tento ráj a vydám se za dalším dobrodružstvím…