ASIE, NOVÝ ZÉLAND

Taipei – Den druhý

Pátek 4. března

Opět ten otravný zvuk budíku, osm ráno. Ale pro mě ještě možnost vidět něco z Taipei, tak vstávám, sbalím se, odubytovávám a nechávám zavazadla ještě na hostelu. Holka na recepci se mě ptá, jestli mám něco k odeslání poštou. „Jak to víš?“ „Kolegyně mi řekla, že se Vás na to musím zeptat, že jste se ptal večer, jestli je možné něco tady nechat a my to hodíme na poštu.“ Docela čumim..

Musím říct, že takhle mě lejtka snad ještě v životě nebolely. Cestou dávám u stánku s rejžovýma nudlema opět snídaní, objednávám ještě druhou porci. Při placení dávám paní nudlařce dýško, které ale odmíta, pokládám to na stůl a říkám, že děkuju a odcházím, paní bere peníze a rozebíhá se za mnou, raději si je tedy beru zpět. Nevím, jestli to není pro ně urážka nebo něco, při tom to v přepočtu byly tak tři kačky. Už minule se moc netvářili, že jsem někde na jídle nechával pár drobných na stole při odchodu, nebo jestli se urazila, že jsem ji chtěl dát tak málo?

Jedu metrem do severo-západní části Tamsui, která má být must-visit, je to na pobřeží, nicméně počasí zas moc nepřeje a přes mlhu, mraky, smog nebo co to je, zas taková viditelnost není. Ani celkově mě to tam moc nezaujalo, možná tím, že není sezóna, z metra to byly 4 km, který zpátky už fakt nejdu a nasedám na bus a metrem pak jedu do částí Beitou, která je známá termálními prameny.

Mířím do Beitou Thermal Valley, kde vyvěrá voda ze sopky, obohacená o sopečné plyny, kde se pak smíchává s povrchovou vodou a tvoří tak modro-zelené jezírko. V některých místech dosahují prameny až přes 90 stupňů a je i vidět, jak v jezírku v některých místech bublá. Místo opouštím a vydávám se hledat Beitou Public Hot Springs, koukal jsem na fotky na netu a měly by to být veřejné lázně. Místo za boha nemohu najít, chodím pořád dokola a stále nic. U jedné mapy potkávám kluka z Turecka, který hledá stejné místo a začneme hledat spolu, stále marně, nakonec nám někdo poradí, že támhle vzadu, jak je ta černá střecha. To je ono, konečně, dorážíme na místo. Je to budova, celkem zvláštní, myslel jsem, že to budou bazény přímo na ulici, kam si lidé prostě mohou skočit, asi jsem si špatně vyložil slovo veřejné, možná proto jsem to nemohl najít.



U vstupu nás ochranka vyzve si sundat boty, vejdeme dovnitř, kde jsou asi dvě místnosti a koukáme kudy dál, tak se jdu zeptat, kde jsou nějaké dveře do těch lázní, načež mi je řečeno, že lázně jsou u dům vedle, že tohle je museum. Pfff… U pokladny do lázní platíme v přepočtu asi 30 Kč a vstupujeme dovnitř, kde jsou tři větší bazénky, kde se se shora přelévá voda do dalšího a pak ještě do spodního. Dále tam jsou dva menší se studenou vodou. Celkem narváno místními, po druhé fotce na mě plavčík píská, že žádné focení. Převlíkáme se a jdem do prvního bazénu, který má 35 – 40 stupňů, už to je na mě celkem dost, ten prostřední ještě teplejší a ten úplně nahoře mi přišla, že je ta voda úplně vařící, nakonec jsem se odhodlal dovnitř a připadal jsem si jak humr v hrnci, taky jsem byl potom úplně rudej. Musím říct, že po posledních dnech příjemný relax.

V metru se loučíme, už mi přijde, že jsem fyzicky po posledních dnech úplně vyřízenej. Jdu si na hostel pro zavazadla, pan hostelník mi pomáhá s druhým báglem dolů, ještě mi nabízí, že si ode mě vezme všechen bordel a vyhodí ho, fakt mě dostává, jak jsou tady lidi strašně hodní a ochotní. Busem jedu zpět na letiště, v letadle za mnou sedí další pár Čechů, ty teda neletí na Working Holiday, ale kluk jezdí objíždí po světě závody na kolech. Je 11 večer a vzlétáme…

ASIE, NOVÝ ZÉLAND

Taipei – Den první

Čtvrtek 3. března

Asi po minutě otravnýho zvuku se probouzím a zjištuji, že to není sen, ale že zvoní budík, devět ráno. Kdybych si ho nenastavil, tak spím asi celý den, 7 hodin posun a posledních pár dní bez pořádného spánku je znát. Nicméně jsem tu od toho, abych něco zažil, tak vylezám z postele a razím ven, kde si asi 100m od hostelu kupuji snídani v podobě rejžových nudlí a to další na tom nevim co je, beru si to s sebou.

Dole v metru se musím opět obracet na pomoc ostatních, co se má zmáčknout a kam se to strká. V metru jsem upozorněn, že se tam nesmí jíst, později si všimnu, že tam jsou fakt cedule a pokuta je skoro stejná jak za kouření.

Jedu na konečnou zastávku hnědý linky, kde je Taipei Zoo, tu míjím a za ní je lanovka Maokong Gondola, ve frontě potkám černocha z Alabamy, se kterým pak nastupuji do stejné kabinky. Lanovka je čtyři kilometry dlouhá a jede do Maokong, což je největší oblast, kde se v Taipei pěstuje čaj. S námi v lanovce sedí tří místni starší Taipeijky, ty mladší dvě si dělaly celou cestu jedno selfíčko za druhým, tak snad se aspoň jedna povedla. Dáváme se do řeči a ta jedna mladší, Paulie, povídá, že maj hodně ovoce, tak tady máš mandarinku, která měla normálně i zelený listy na ty šťopce.

Opět se ptám na tip, co nahoře podniknout a vyrážím na cestu po Maokongu, kde jsou hlavně nahoře samé Teahousy, kde si můzeš dát ten dobrej čaj, schodou náhod opět potkávám Timothyho z Alabamy a na terásce si užívám ten čaj, který stojí jak jídlo v restauraci. Čas běží a já se musím zvednout, abych stihl, co mám ještě v pánu. Cestou až dolů naběhám fakt docela kotel kilometrů, skrz políčka s čajem, která jsou úplně všude, nebo alespoň říkali, že je to čaj. Dále pár chrámů a s celkem bolavejma nohama a s propoceným tričkem nasedám opět do metra.

Vystupuji u Taipei 101, což je se svými 509 m šestá nejvyšší budova světa. Přicházím do parku, kde začíná výšlap na kopec Elephant Hill, kde má být luxusní výhled na Taipei, který chci vidět jak ve dne, tak i západ slunce až do rozsvícení města, proto jsem měl celou dobu naspěch, ani jsem totiž nevěděl, kdy zhruba slunce zapadá.

Na první vyhlídce pořizuji pár fotek a přichází bílej kluk a bílá holka, ok, tak Evropan nebo Američan, těch si vždycky všimnu, protože jsem jich zatím potkal, že bych je na jedný ruce spočítal. Koukám na jeho tričko, kde je nápis METALFEST PLZEŇ, tak říkám nazdáár. Vítek v Taipei studuje, tak kecáme, ta jeho holka je zatím celkem trapná, že nic neříká, je prý se spolužákama na výletě, včetně tý holky, která teda nakonec není češka, po chvilce ještě dorazí jeho další český kámoš. Vylezu až na vrchol kopce, kde je fakt luxusní výhled a potkávám dalši dva Čechy, kteří jsou na business tripu, dělají v salesu pro firmu Mitas. Se slivovičkou si užíváme nezápad slunce a čekáme na ponoření Taipeie do nočních světel.



U metra se loučíme, jdu si dát něco k večeři, netradičně rejži, akorát s těma porcema by mohli přitvrdit. Pokračuji na night market Shilin, nekonečný labyrint plný obchůdků, stánku se vším možným, především jídlem. Na netu psali, když jsem hledal, na který night market půjdu, že tenhle je nejlepší. Hlavně ale nekupujte krájený ovoce, protože vás natáhnou, nakonec mi to nedalo, koukal jsem, jak nakupují ostatní, hlídám si cenu za 100g, hlídám si váhu, vše ok, ale stejně to bylo tak drahý 😀

O půlnoci přicházím zpět na pokoj, kde opět potkávám pár z Jižní Koreji, kteří mě obdarují nějakou škraboškou na spaní a náplastěma na chodidla, prej to mají z Japonska a budu zítra fresh. Nalepuji si náplasti a cítím, jak to studeně pálí, škraboška, nevim jak je to možné, ale zase hřeje, nechápu, jsou skoro čtyři hodiny ráno, nastavuji budík na osm ráno a jdu spát…