NOVÝ ZÉLAND

Odlet

Ráno vrcholí poslední balení a přípravy a po poledni sedám s mamkou do auta a razíme do Prahy. Nevím proč, ale tento rok nejsem vůbec nervózní, ani si nějak neuvědomuji, že někam letím na docela dlouhou dobu, zvláštní.

Po neúspěšném hledaní tunelu Blanky, abychom se dostali rychle na letistě jsem se dostal ani nevím kam a zastavují mě policisté s tím, že jsem vjel do zákazu vjezdu, naštěstí se pan strážník celkem slitoval a s nasměrováním kudy dál a o 100 Kč lehčí peněženkou razíme dál.

Na letiší se loučím s maminkou a jdu na checkin, za mnou si všimnu jednoho mladého páru s krosnama jak na odbavení, tak na zádech, pohorkama na nohách a je mi jasné kam jedou. Ve společnosti Honzy a Markéty nasedáme na letadlo do Říma, domluvil jsem u checkinu i sezení vedle sebe, tak můžeme probrat, co nas v následujích měsících asi čeká.

V Římě potkáváme Anežku, se kterou jsem z předešlého dne v kontaktu. Na FB skupině se dočetla, že letím z Říma stejným spojem. „Kde seš?“ „Sedím před Armanim.“ 😀 Anežka se tedy přídává do naší skupiny a razíme si sednout a dát si něco k jídlu, já si nic nedávám, pojím něco ze zásob z báglu, ale zbytek pizzy po Anežce, která už nemůže, samozřejmě neodmítnu. Bookuju si hostel na jednu noc v Aucklandu, super nabídka, která na bookingu ani předchozí den nebyla. Prostě nejlepší dělat všechno na poslední chvíli… 🙂

Nasedáme do letadla China Airlines, na přepážce jsem opět domluvil, abychom seděli všichni i s Anežkou spolu, já s Anežkou máme dvě sedadla na boku letadla, kde ale před nimi nejsou další řady, ale prostor, kde je únikový východ, na první pohled to vypadá zvláštně, tak po chvilce postávání a výtlemům okolo ke mně přistoupí letuška Asijského původu, jestli si nechcem sednout o dvě řady dál, tedy za Honzu a Markétu. Po chvilce mě opět upozorňuje, abych si už konečně sedl a hodil bágl nahoru. Při bezpečnostních pokynech jde moje nová kamarádka něco uložit do zavazadlového prostoru nade mnou a potřeboval jsem ještě něco uložit do svého batohu, nechtěl jsem ji už moc provokovat, tak jsem myslel, že využuji vhodné příležitosti načež jsem byl opět uporozněn, ať si zase sednu, že se teď vysvětlují bezpečností pokyny.

Bylo mi opravdu líto vzniklé situace, tak jsem už chtěl na ni být opravdu hodný a milý, takže když po vzletu objížděla s nápojovým vozíkem a zeptala se mě, co si dám, poprosil jsem o červené víno a ještě vodu do druhého kelimku, dostal jsem víno a vidím, že otevírá Coca-Colu, tak se ptám, jestli je to pro mě, po přikývnutí reaguji, že jsem chtěl ale vodu. „Ne, objednal sis Coca-Colu, tak tady ji máš!“ Už to asi nezachráním…

NOVÝ ZÉLAND

Před odletem

Blíží se můj odjezd, posledních pár dnů bylo v duchu loučení a příprav. Ve středu s dědou, ve čtvrtek s tátou a s lidma z Rokytnice ze školy lyžování a snb, se kterýmí jsem strávil poslední dva měsíce, v pátek s bráchou, v sobotu ples v Liberci, kde jsem potkal po dlouhé době spoustu přátel a známých ze své vysokoškolské éry. Vracím se v neděli večer domů a jdu prakticky spát.

V pondělí si předbalím, řeším nějaké papírování, úřady, výměna peněz, bookuju si hostel v Taipei a udělám si zhruba plán, jak tam strávím svůj čas. Jedna holka na FB skupině chce dovést Tatranský čaj, chce ho dát někomu jako dárek, jako protislužbu nabízí vyzvednutí na letišti v Aucklandu a odvoz do města, nabídka, která se nedá odmínout. Dále mi kamarádka Péťa dává kontakt na přátelé na NZ, kteří by mi mohli pomoci, Káťa z Aucklandu mi tedy nabízí od neděle možnost přespat i nich na baráku, ani nevím, co na to říct… jsme tedy domluveni a do krosny přibaluji alespoň malý dárek.