Nejlepší týden a nesbalené kufry (až na jeden) – Den 129. – 136.

Pondělí 18. července

V minulém příspěvku jsem psal o skupině dětí z Tahiti a mé pracovní situaci tady v campu.

V sobotu jsem majitelce Christine poslal SMS, že mi ta práce neklapla a hned v pondělí jsem měl tedy pokec s majitelkou. „Takže koukám, že sháníš práci, že? Za mě bude ok, když tuhle neděli skončíš.“ Nakonec jsme se ale dohodli, že tady zůstanu do konce měsíce, což byla naše předběžná dohoda. S čímž jsem spokojen. Po pravdě mě stejně vyhodit nemůže, pokud mi to nedá písemně 4 týdny dopředu, ale nebudu zůstávat někde, kde mě někdo „nechce“:)

V prvním týdnu jeli Tahiťané nakupovat a Mary, organizátorka něco říkala, že by se jí líbílo udělat nějaké promo video z campu. Tak kolega Mishek na ni: „Joo, Petr, ten dělal nějaký videa, tak ten by mohl.“

Večer mi tahle konverzace byla sdělena, tak jsem si jen v duchu říkal „Jojo, to určitě.“ Hlavně jsem nikdy nic podobného nedělal.

Tak to na mě Mary zase po pár dnech zkoušela, že párkrát i mluvila s Jeffem, synem majitelky, jestli by bylo ok, že si mě občas vezme, ať udělám nějaký záběry. A Jeff na ni po každé „Jo jo, jasně není problém, není probém.“

Jenže tady v campu majitelka Christine neocení absolutně nic, absolutně doslova nic. Camp je to super, ale přístup majitelů k zaměstnancům je takový jaký je a proto tady víceméně všichni končíme během následujícíh pár týdnů. Tak jim se*u na nějaký video, se kterým strávím takovýho času, že to ani není sranda a ve výsledku tu práci nikdo neocení.

Takže kvůli videu za mnou z majitelů nikdo nepřišel, jestli bych to pro Mary neudělal, že by to bylo možná fajn pro někoho, kdo sem 10 let tahá klienty v období, kdy tady žádné školy nejsou. Tak to tady prostě je. Oni si snad ani neváží ji. Hlavně si asi mysleli, že jen něco natočím a pak půl hoďky před spaním to „dám dohromady“ a je to.

Další věcí i bylo, že jsem plánoval, že tady skončím takže bych na to stejně neměl čas.

Nicméně jsem tady nakonec zůstal a víc jsem poznal Mary, fakt super ženská, tak jsem ji řekl, že to pro ní udělám. Dalo to práce a času jako p*ase. Ale měl jsem od začátku promyšleno, jak to chci udělat, tak několikadenní natáčení šlo celkem snadno. Ve čtvrtek už jsem něco málo začal, ale pak v pátek jsem to od večeře do tří do rána stříhal, abych to stihnul. Druhý den ráno jsem ji to pustil a až ji z toho slzička ukápla. Večer mi pak dala děkovnou kartu a $150. Vůbec jsem to nečekal, ale bylo to od ní fakt hezké.

Ale mám z toho osobně fakt dobrej pocit. Neříkám, že je to něco nejlepšího na světě, ale ze sebe mám prostě dobrej pocit, co jsem nakonec vytvořil. Zrovna koukám na její FB stránce, která měla cca 960 liků, když to tam dávala a teď po třech dnech přes 7000 shlédnutí a přes 170 nových liků na její FB stránce , což je podle mě fajn 🙂 Tak doufám, že jí to pomůže s její firmou.

Video zde:


Budu rád za názor na video, protože jsem nikdy nic podobného nedělal 🙂

Včera Tahiti bohužel jeli dom. Po pravdě první týden to s nima bylo hrozný, ale postupně se to začalo zlepšovat a poslední třetí týden, možná i kvůli tomu natáčení, byl fakt super. Jsem tady teď v campu 4 měsíce, ale tohle byl můj rozhodně nejlepší týden. Už teď mi chyběj.

Mary mi ještě sdělila, než odjela, že psala emaily majitelce o tom videu a zatlačila na ni, aby mi zaplatili všechnu práci, kterou jsem nad tím strávil. Dnes ráno za mnou Christine přišla, jak se jí to video líbí a kecy kecy, tak mi akorát zkazila náladu, protože vím, že to nemyslí upřímně a říká to jen kvůli Mary. A že ať si napíšu hodiny, že mi to proplatěj, tak aspoň tak, pro mě cash navíc.

A jestli je ok, že jim na flešku hodím i ty nesestříhaný videa, tak si v duchu říkám „Jojo, je jich asi 300, tak hodně štěstí, jestli si s tím plánuje někdo hrát.“

A co s tím kufříkem?

V sobotu jsem jel s Tahiťákama do Hamiltonu (celkem velké město jižně od Aucklandu) do velkého nákupního centra. Chodil jsem tam s jednou skupinkou a na chvilku jsem se od nich musel odpojit, abych se potkal s jedním klukem a převzal si od něj kufřík. Po té jsem začal hledat svoji skupinku. Sobota, nákupák úplně narvanej. Nakukuju od každého obchůdku a všude se nervózně rozhlížím, ale stále marně. V tom mě zastaví jedna sekuriťačka a ptá se mě, jestli je všechno v pořádku. Tak říkám, že jo a dále se rozhlížím okolo sebe. Pak se na ni podívám a vidím, jak přejíždí očíma ze mě na kufřík a zpátky, pak něco povídá do vysílačky. Pak zase kouká na kufřík a pak zase na mě. „Co v tom máš?“ Odpovím ji. „Co to je?“, nechápavě se ptá. Tak zase hnedka mluví do vysílačky. Čekal jsem, že mě požádá, abych ho otevřel, ale nejspíš měla strach 😀 Tak odcházím a zase ji vidím, jak mluví do vysílačky.

Co na tom bylo pro mě zvláštní, ten pocit, že si o mě fakt někdo myslí, že se to tam chystám odpálit. A viděl jsem ji v očích, že byla nervozní, že to myslela vážně a ne jen „protože to je její práce“.

A za druhé, že jsem k ní necítil nic negativního, co si to sakra myslí, co mě otravuje, co si to dovoluje, se zbláznila, ne? Vůbec. Věděl jsem, že dělá správnou věc, že myslí správnou věc. Já bych si myslel totiž úplně to stejné.

Tohle je prostě doba, ve které žijeme.