NOVÝ ZÉLAND

Drž hubu a poslouchej – Den 81. – 88.

Pondělí 30. května

Poslední týden sezóny. Narvanej camp, 120 děcek cca 12 let. Největším highlightem asi byla jejich lady in charge, hlavní učitelka, která to celý měla na starost.

Její komunikační metoda byla pouze doslova řvát a křičet. Jak generál v armádě. Každý ráno začínalo 15 minutovou jebačkou, kdy jen řvala na všechny děti, co udělaly špatně a jak se neuměj chovat atd. Jedno ráno jsem i viděl jak dávala klukovi čouda jeden na jednoho, že se borec i rozplakal.

Když „mluvila“, byla slyšet po celém campu. Spíš mě zarazilo, že se toho nebojí tahle před rodičema, které do této školy chodí. Ale v jejích očích to nejspíše bylo, jak má výborně všechno pod kontrolou, pro ni řvaní, že všichni byli zticha a měli strach, pocit moci.

Stuart z toho byl celkem nešťastnej, s jejím přístupem k dětem a že ona a občas její kolegyně zasahují do našich aktivit atd. Což mě se snad ani nestalo, konkrétně konflikt byl v tom, že my na děti neřveme, když např. vysvětlujeme aktivitu, instrukce, bezpečnost a děcka kecaj, tak jim dáme najevo, že je to jejich aktivita, o kterou přicházej a čekáme až jsou potichu. To nám funguje. Když ale do toho učitelka zasahuje, ať jsou zticha a držej hubu, tak to úplně nekooperuje s naším přístupem. Nicméně ona je zákazník, tak to neměl Stuart úplně jednoduchý s ní komunikovat. Jednou ji naznačil, že ty její aktivity jsou na prd a děti to nebaví, protože v odpoledním čase před večeří zařizujeme normálně aktivity my, instruktoři, a úplně dobře to nevzala.

Během týdne jsem si i vzal nějaký šichty, záskoky, skoro každej den do 21:30 večer, navíc každej den pršelo, asi nejnárnočnější týden, co jsem tu zažil, ale zároveň nejlepší, děcka byly super.

V pátek odpolko najela další skupina, jen ale 22 dětí. Víkendový camp pro děti s nízkým sebevědmím, introverty, atd. Aby se popostrčily ze zóny pohodlí a zažily nějaké výzvy.

V sobotu večer, když jsme zrovna dokončovali večerní aktivity přišel Stuart, ať potom přijdem vedle na chatu, kde teď bydlí Mike, a ať si vezmem ručník. Asi v 22:00 jsme s Mishekem dorazili a tam na veradně vířivka, Mike, Ashely a Stuart, ten měl v sobě už asi 13 piv (ok, tady jsou piva jen 330 ml). Tak jsme to taky do sebe začali házet. Jakej to život backpackerů, venku chladno, vítr, deštík a my ve vířivce s pivkama, ještě že mám zítra den volna.

Spát jsem šel ani nevim v kolik a ráno v osm Mishek klepe na dveře, tak otevřu, že prej Stuartovi není dobře, jestli nepřehodíme stěnu (co měl vést  Stuart) na lukostřelbu a vezmu ten den za něj. „Hmm, no jo.“ Úplně se mi nechtělo, ale easy 6 hodin na výplatní pásku.

Stuart se večer objevil a pořád mu bylo zle, prej se ve tři ráno vzbudil a šel blejt a pak celej den zvracel a ležel 😀 😀 Prostě nás vede příkladem 😀

Takže tenhle týden jsem makal všech 7 dní a něco přes 63 hodin a zítra výplata, jupíí.

Pondělí pohoda, workout s Mishekem, Stuart udělal k véče steaky. Na začátku, když jsem nastoupil a začali jsme chodit se Stuartem do fitka, tak jsme žrali steaky každej den, ale fakt luxusní, tady s domácích krav a další zvěře. Bohužel jsme začali prožírat zásoby celkem rychle, což Stuartovi bylo ze shora naznačeno. Tak už má steaky jen on (občas) 🙁

Stuart zítra letí do Thajska na dva týdny, na dovču, především pro kérku 😀 Tak ho ve tři ráno vezu na letiště. Camp je totiž přes červen zavřenej. Tenhle týden tedy máme dovolenou a zbytek června pak nějaké venkovní práce. 🙂

NOVÝ ZÉLAND

Další týden – Trancka a dvě party – Den 73. – 79.

Neděle 22. května

Minulý týden jsme už měli školu od pondělí. Zatím asi nejhorší počasí, snad každý den přeháňky, bouřka a taovej vítr jsem ještě tady nezažil, Kayaking byl docela sranda, když dětu musely pádlovat proti tomu větru. Hned první session, jsem na ten vítr koukal a přemýšlel, co budem dělat.

Tak říkám, že budem hned ze začátku pádlovat proti větru, ať vidím, jak jim to půjde. Jeden Asiat byl pořád u pláže a za chvilku už volal o pomoc. „Help!“. „Help meeee.“ Tak za nim dojedu a fakt to nedával, tak říkám, že ho vezmu na lano, ale bude pádlovat, ať trénuje. A ty nohy si dej zpátky do kajaku (nižší těžíště – lepší balanc 😀 ). Prej tam má nějakýho brouka a bojí se. Ok, tak jsem přivázal jeho kajak za můj, zabral a v tom se překlopil jeho kayak, spadnul do vody a začal ječet. Tak říkám, že v klidu kámo. Moc to ale nepomohlo. Tak k němu přijedu a začal se sápat pořád v tom záchvatu na moji loď a dim mě nepřeklopil. Tak jsem mu mile vysvětlil ať moji loď pustí a je v klidu. Nakonec vylezl z vody a celej zmrzlej, taky měl na sobě mikinu a bundu, což mu po smočení moc k teplu nepomohlo.

Ok, k tomu nadpisu, naštěstí ty dvě věci nebyly pohromadě….

Děcka byla 10 až 11 let tuším a když škola přijela, tak jsme měli rychlej meeting se Stuartem a jedna z informací byla, že mezi nima je jeden transexuál, Alexandra. ?? 10 let? Ok.

V pátek večer jsme měli týmovou párty. Po pár pivech Mike přišel s nápadem, že půjdeme na Flying Fox (Zipline). Ale tak, že se držíš lana a nad jezerem se pustíš do vody. Úplně bezpečný to popravdě není, když ze začátku jedeš nad cestou a pak nad břehem a až pak začíná jezero a musíš se pustit někde uprostřed, kde je hloubka. Plus samozřejmě ty pivka, ale sranda musí bejt 🙂

V sobotu jsem jel s Mishekem do Aucklandu za Samem a jeho přítelkyní k ní na koleje. Ještě s její spolubydlící jsme vyrazili zapařit. Já skoro po třech měsících, naposledny ještě v ČR. Samovi před pár týdny ukradli auto a ještě nemá nový doklady (starý měl v autě), takže docela problém se dostat do klubů. Mishek se toho ale ujal a každýmu sekuriťákovi před klubem vylíčil story o Samově ukradnutým řidičáku. Co mě ale nepřekvapilo, že nás nikam nepustili, co mě ale překvapilo, že po každý se sekuriťáci omlouvali, že by chtěli pomoct, ale nemůžou. V ČR bych předpokládál, že te pošlou do p*dele. Nakonec jsem Samovi půjčíl svůj řidičák a když se ho jeden sekuriťák zeptal, odkud je, tak s pokusem o přízvuk mu sdělil, že Czech Republic. Řidičák pak fungoval už všude.

V pár městěch už jsem byl, ale Auckland docela mazec. Jdeš večer po ulici a drtivá většina lidí venku jsou totálně na šrot, motaj se, pořád někde někdo řve, hádá se, dělaj bordel, i přesto, že okolo choděj policajti. Domů jsme dorazili asi ve čtyři ráno. V neděli jen k obědu Sushi a pak s Mishekem razíme zpět do campu. Podle předpovědi má pondělí až čtvrtek pršet. Pátek zamračeno a sobota až pondělí zase pršet, ooo jeeee…

NOVÝ ZÉLAND

Mister, hey, Mister! – Den 67. – 70.

Pátek 13. května

Od úterý jsme tu měli další školu, tentokrát přijelo přes 100 Maorských děcek, 11-12 let. Tohle tu vidím poprvé, většinou to byly mixnutý děti. První Archery session, nejhorší, co jsem kdy měl, děti vůbec neposlouchaly, dělaly co neměly a nedělaly, co měly. Byly super, sranda, spousta energie, ale aktivity byly utrpění. Se Samem jsme se střídali tenhle víkend spolu u Archery a Kayaking.

První session kayaking. „Tak si postrčte kayak na vodu, sedněte a jeďte.“ Chvilku se nedívám, kouknu zpět a po snad 20 sekundách 4 děti převrátily kayak a jsou ve vodě. Pár z nich celou session jen převrátilo kayak, dotáhly ho na pláž, vyprázdnily, sedly zpět do něj a po pár vteřinách zas převrátily, pffff. Jak je tohle možnýý? Normálně to pro ně vyprázdním já na vodě, ale to bych u téhle skupiny nedělal nic jinýho. Většina z nich byla trošku při těle a snad bez žádnejch svalů, že se ani nevytáhli zpět do kayaku, tak jsem musel zůstat celou session z bezpečnostních důvodů u pláže.

Co bylo jiný, než předchozí školy, že jim vůbec nešlo tolik o to, kolik budou mít bodů v Archery, největší sranda pro ně byla, když šíp letěl někam do p*dele. Kayaking to samé, bylo jim úplně jedno, že nekayakujou dál po řece, ale prostě je bavilo, to co dělaly, převrátit kayak, spadnout do vody, atd. Asi jen Maorská mentalita nebo nevím.

Nevím jakej maj řád u nich na škole, ale ani nás pořádně neoslovovali jménem, ale Mister nebo Miss. Což je hezké a slušné, ale používali to v takovým tom stylu, že to vlastně slušný ani není. Jako když k nám na Nebák jezdí jedna skupina z polepšovny a pořád řvou „Pane, a co tohle, Pane? A tohle, Pane?“ Tak tohle bylo úplně to stejný, snad třikrát ve větě Mister 😀

Jeden 12 letej borec byl dokonce vyšší jak já, ok. Jedni kluci se mě ptali, kolik si vydělávám tady, tak říkám, že $250 na hodinu. „Mister, Cooo? Mister, to je strašně peněz, wow, Mister, to by bylo Nike bot, Mister, woo!“ „Mister, a kolik hodin týdně, Mister?“ „40.“ „250 krát, 40, hmmm, 8OOO? Ne, počkej,…. wow! To je snad milion dolarů, Mister!“ 😀

Skupina náročná, ale jinak byla fakt super, super děcka.

Před odjezdem ještě učitelé vyplňej pro nás formuláře se zpětnou vazbu, ohledně ativit, ubytovaní, jídla, nás, instruktorů. Po tom, co skupina odjela, jsme měli meeting a než nám Stuart dal papíry se zpětnou vazbou, tak říká, že tam je něco, co se mu vůbec nelíbí, ale že tam není jméno, o koho se jedná, tak jestli ta dotyčná osoba, může pak za ním přijít do kanclu na pokec.

Jajaj, jak čtu, tak už vidím, že se jedná o mě. V jedný Archery session, když jedna holčička si pořád nevěděla rady, jak střílet, tedy, jak vůbec šíp zaklikne do tětivy (jsem musel pogooglit, jak se to vůbec v čj jmenuje), a když jsem ji to párkrát zopakoval, a ukazoval, tak to dělala pořád špatně. Tak učitelka povídá, že Angličtina není její první jazyk, tak jsem si utrousil „vtipnou“ poznámku, že moje taky ne. A pak z toho napsala dramatickou hororovu story, jak jsem byl na holčičku ošklivej. Se Stuartem jsme to pak probrali a všechno okay.

Večer jsem si akorát zajel do posilky (svým autem konečně, jupí), Stuartovi nebylo dobře. Večer jsme jen poseděli, pár pivek. Přijela i Katy, co tu pracovala, když jsem nastoupil a akorát asi po mých dvou týdnech skončila, zítra totiž jede s Mishekem a dalšíma lidma na paintball. A Stuartovi přišlo vtipný, že tu je Katy a Sophie, nevím, co tím myslel.

NOVÝ ZÉLAND

Car Fair Volume 2 – Den 65.

Neděle 8. května

Stuart zaspal, tak ho budím. Jedeme do Auclandu na Car Fair. Ano, na ten samý, kde jsem už jedno auto koupil. Jedno je mi ale málo, tak se chci poohlídnout po druhém.

Už jsem byl přes týden s pár lidma přes FB v kontaktu a měli by tu dnes být. Oproti mé poslední návštěvě asi 7 týdnů zpět tu je o dost méně zájemců. Není sezóna, tak není poptávka. K tomu většina lidí jsou Indové, ty jsou snad úplně všude, a pak dost rodin. Pochybuju, že tito lidi koupej auto od backpackerů. To je ale dobře pro mě.

Aut se mi to dneska moc nelíbilo, nakonec jsem si jedno vyhlídnul. Nissan Primera, kombík. A s klukama Čechama jsem se dohodnul z $2200 alespoň na $2000, což byl můj dnešní strop.

Auto má celkem najeto, ale vypadá v pěkném stavu a zachovale, má to dokonce šest rychlostních stupňů, Subaru mělo jen čtyři 😀

Po přepisu na stejné poště jako minule jsem se Stuartem hodil novým fárem kluky do centra a jedeme na barák do Te Atatu, místo, kde jsem strávil svých prvních 14 dní na Zélandu. Jaký to smutný pohled na moje nepojízdný Subaru, chuděrka jedna.

Přeházím všechny krámy ze Subaru do Nissana, akorát postel se tam nevešla, tak jsme odmontovali desku a nechal jsem ji tam, vzal jsem si jen nohy a vyrobím si tady v campu postel novou, myslím samozřejmě postel do auta!

Doma byl jen Stanley, tak jsme pokecali, bohužel nebylo moc času, tak snad příště bude víc a uvidím všechny.

Auto drandilo domů celkem luxusně. A stanovil jsem nový rekord, víc jak 50 km najeto s novým autem! 😀

NOVÝ ZÉLAND

Taupo a Hot Springs – Den 58.

Neděle 1. května

Ráno po zabalení jedeme do Taupa a přes řeku na druhý břeh, než byl náš camp. Parkujeme v parku a přicházíme k Otumuheke Stream, což je horký pramen, kde jsou skalnaté bazénky a posléze voda teče do řeky.


Tohle je po včerejší túře luxus. Voda je krásně horká a potom si můžeš jít do řeky, kam pramen teče a čím dál seš, tak je voda studenější a studenější. Po relaxu v přírodní vířivce jedeme do Taupa, chvilku pochodíme, dáme oběd a razíme domů.

Zajímavý taky na víkendu bylo, jako Angličani Sophie a Stuart pořád vařili čaj, to je prej klasika, pořád jen pijí čaj a k tomu si daj nějaký sušenky 😀

 

NOVÝ ZÉLAND

Tongariro Alpine Crossing – Den 57.

Sobota 30. dubna

Pfff, konečně ráno, konkrétně šest ráno. Pořád je neskutečná kosa, ale musíme zabalit a složit stan. Po snídaní sedáme do auta, sice trošku se zpožděním, a jedeme přes Taupo do Tongario National Park. V půl devátý nám jedet bus z parkoviště, tak tam ještě Stuart volá aby na nás když tak počkali.

Bus jsme nakonec stihli a za $30 za osobu nás veze na začátek trasy. Bude krásný a teplý den. Vystupujeme a začínáme 20km trasu Tongariro Crossing, která vede mezi stále aktivními sopkami Mount Tongariro a Mount Ngauruhoe, kterou Peter Jackson použil ve filmu Pán Prstenů jako Horu Osudu (Mount Doom). Dále jsou po trase vidět Emerald Pools (Smaragdové jezírka? 😀 ). Na spoustě místech je i vidět kouř (pára?), který vychází z povrchu. Celá trasa byla nádherná, myslím, že to můžu nechat na fotkách níže v galerii + video 🙂


Asi v pět hodin jsme dokončili naši trasu, máme všichni celkem dost, po cestě zastavíme na západ Slunce a pokračujeme do Taupa. Všichni měli brutální hlad, ja myslel, že počkám do campu na chilli, (jojo, chilli k snidani, chilli k obědu, chilli k večeři) ale Sophie chtěla zastavit na Fish and Chips někde, tak objednala nějaký Family Pack, tak že si dám taky. Stuart a Sophie jsou z Anglie. Fish and chips jsem měl poprvé, byly to nějaký smažený ryby, smažený brambory, smažený bramborový placky. Fuj, takovej hnus jsem dlouho nejedl, jak tohle může být tradiční Anglická kuchyně…

Přijíždíme zpátky do našeho campu, za tmy stavíme stany. Asi v osm si jdu lehnout a číst si. Mishek přijde po chvilce do stanu, něco, že mu někdo volal nebo co. Jestli jsem to byl já, tak říkám, že ne. Tak mi za pár vteřin zvoní telefon, tak říkám Mishekovi, že jsem mu fakt nevolal. „To ale nevolám já“, říká Mishek. „Yes?“ Volá Rob, majitel campu, docela vážný hlas. Ježiš, nějakej p*ůser? Jestli je Mishek v pořádku, tak mu dám telefon, ať si to vyřídí. Tak prej Mishek má v batohu nějakej GPS tracker a má tam i SOS tlačítko, který se omylem zmáčklo a jeho rodiče v Nizozemí dostali zprávu, tak celý vyděšený volali nebo psali sem na Zéland Robertovi. Po chvilce mi ještě volal někdo další, policie, tak se ptám, jestli volaj kvůli Mishekovi, tak je vedle mě. Celkem mě překvapilo, jak jsou aktivní. Údajně poslali i hlídku do Taupa, kde nejspíš to SOS zmáčnul, to je ale město, ještě, že to nebylo v Tongariro, tam by pro něj asi poslali vrtulník 😀