NOVÝ ZÉLAND

Blue Spring – Den 56.

Pátek 29. dubna

Ráno brzký budíček, nasnídat, dobalit poslední věci a razíme na na víkendový trip se Stuartem, Mishekem, Sophie a psem Molly (samozřejmě..). Se divím, že to Stuartovi nevadí…, já bych do svýho auta psa nevzal, ani do mýho Subaru, který je nepojízdný.

Večer jsem navařil chilli, nikomu nevadilo, že to budeme jíst oba dny, tak jsem navařil docela porci (viz foto).

Po asi hodině cesty směrem na jih zastavujeme kousek od městečka Putaruru. Kde teče pramen (řeka?), který se říká Blue Spring.Voda neuvěřitelně čístá, jdeme kolem toku, kde jsou vidět všechny rostliny, které ve vodě rostou. Asi po deseti minutách přicházíme na místo, o kterém nám Stuart vyprávěl, taková malá laguna, kde je větší hloubka a je k vidění nádherně modrá voda.

 

Vodě údajně trvá 100 let, než se profiltruje až na povrch, což způsobuje její čistotu, proto také je tento pramen zdrojem zhruba 70% veškeré Novozélandské balené vody. Voda má po celý rok konstatní teplotu 11 stupňů celsia. Je fakt ledová, ale to nám nezabránilo do ní skočit, přeplavat řeku na druhou stranu a vychutnat si krásu laguny, párkrát jsme si i zaskákali, než nám začala bejt kosa. Po osušení jsme šli ještě chvilu po toku a pak zpět.

Sedáme do auta a razíme dál.

Další zastávkou je Huka Falls, vodopády na řece nejdelší Novozélandské řece Waikato River, která mimo jiné i teče kousek od našeho campu. Vodopády celkem pěkný, ale Niagáry to nejsou 😀 Voda je taky krásně modrá a čistá, Waikato river totiž začíná z jezera Taupo.

Po vodopádech přijíždíme do free campu Reids Farm, který je na řece Waikato. Postavíme stany, já budu spát s Mishekem, Sophie se psem a Stuart ve svém autě. Už asi v šest je tma, tak posedíme, popijem a jdu si lehnout. Přemýšlím, jestli mám do spacáku zalézt v tričku nebo bez, nakonec se ho nechám a když mi bude vedro, tak ho sundám. Asi v jednu ráno se s Mishekem oba vzbudíme a je mi neskutečná kláda, odskočím si na záchod, navleču na sebe co můžu a zalezu zpátky do spacáku. Celou noc jsem se vůbec nevyspal, jen se celou noc schoulenej klepal zimou, prosííím, ať už je ráno…

NOVÝ ZÉLAND

Shrnutí – Práce, auto – březen / duben

All children, except one, grow up.

Jak jsem psal v předešlém příspěvku, bohužel jsem přišel o zápisky do cca konce dubna, tak jsem alespoň sepsal nějaké shrnutí…

Shrnutí - Práce, auto - březen / duben
Ta boudička vlevo je moje 🙂

Auto

Subaru tedy nakonec zůstalo v Aucklandu, Rolo se na to asi po šesti týdnech podíval, vyměnil cambelt, nicméně něco je s motorem. Hodil jsem to tedy na trademe, něco jako aukro, a 19. května vydražilo se za $505. Asi před měsícem mi jedno víkendové ráno Stanley volal, že se auto někdo pokusil ukrást. Tak mi dal k telefonu policistu, který se mě akorát zeptal na kontaktní údaje. Předchozí den se na to Rolo koukal a druhý den chtěl pokračovat, tak to ani nezamykal a nechal klíčky v zapalování. Nicméně auto borec nenastartoval 😀 S těma klíčkama to byla celkem dobrá věc, jinak by si šmejd něco poškodil aby se to něj dostal a zkusil ho nastartovat.

Prej ale napáchal škodu na Rolově autě, který parkoval hned za mnou. U auta se našel druhý den telefon, který zlodějíčkovi vypadl na místě činu, idiot.

Bohužel sečteno podtrženo jsem na Subaru ztratil $2000, což celkem zamrzí.

Práce

Jak jsem psal v dřívějším příspěvku. Pracuju na místě, které se jmenuje Lakewood Lodge, je to mezi Aucklandem a Hamiltonem. Jedná se prakticky o camp, kam každý týden přijíždí jiná škola, většinou okolo 100 dětí a my s nimi děláme různé outdoorové aktivity.

Nastupoval jsem, že budu převážně na horolezecké stěně, díky mým neskutečným zkušenostem z Canady 😀 Nakonec mě ale přesunuli na Kayaking, protože jsem řekl, že mám zkušenosti z Canady. V campu v Canadě jsme měli takovej rybníček, kde jsme měli kanoe, tak jsem tam párkrát dělal s děckama aktivity, ale spíš pomáhal. V Lakewood Lodge ale věřili mým zkušenostem, a tak po zaškolení a ujištění, že to dělám v pořádku dostávám zelenou a je ze mě Kayaking Instructor. Každý den pádlování po řece, hraní her atd, po tak dvou týdnech, než jsem se do toho úplně dostal, pohoda.

Před pár týdny jsem se ještě zaškolil na Frisbee Golf, Archery (lukostřelba), Low Ropes (team buildingové nízké lanové překážky) a další. Mimo to ještě vedu večerní aktivity. Dále Animal Feeding – tedy, že vezmu skupinu dětí a jdeme krmit naše zvířata. Prasátka, lamy, slepice, ovce, ty malý koníky, husy, atd. Jedna z nejlepších aktivit, prostě sranda s dětma.

Před campem a po campu akorát musíme pomoct s úklidem a udělat nějaké věci okolo, aby byl camp ready pro další skupinu, což mě úplně neba, ale těch pár hodin týdně se to dá 🙂

Pracuje nás tu tým super mladých lidí, jen pár nás ale tady bydlí natrvalo, zbytek dojíždí.

Jsem opravdu rád, že se mi podařilo najít takovouhle „práci“, která mě baví a mohu se zase naučit něčemu novému.

Jsem rád, že nemusím dělat něco, co mě nebaví a někomu otročit. Občas jsou samozřejmě těžké chvíle a únava, ale spíš jen psychická, vést každý den skupiny dětí celkem dá zabrat, a některé skupiny nejsou úplně snadné.

Jsem rád za to, že se mohu rozvíjet. Když se podívám zpátky, když jsem jel poprvé v 2011 do USA na tři měsíce pracovat do campu do kuchyně a skoro jsem vůbec nerozumněl, když na mě někdo promluvil. Ok, nějaký základy ze školy jsem měl, ale ta Angličtina byla trošku jiná, když na mě mluvila paní učitelka ve třídě. O tři roky později jsem jel zase do USA do campu, tentokrát do jiného. Z Angličitnou jsem byl na tom zase trošku lépe. Minulý rok půl roku v campu v Kanadě. Je to fajn pocit, když se učíš jazyk a zjistíš, že vlastně už něčemu rozumíš a umíš základy. Je fajn pocit, když pak zjistíš, že tak nějak rozumíš tomu, co si ostatní povídají. Později zjistíš, že si dokážeš i trošku popovídat s cizincem, jak se jmenuje, jak se má, odkud je, …. Později zjistíš, že vlastně rozumíš skoro úplně všemu, co slyšíš, ostatní lidi, filmy, hudba,… A teď jsem tady na Zélandu v campu a vedu skupiny cca 10 dětí a vedu outdoorové aktivity, u večerních aktivit mám občas 40 dětí a vysvětlujuji jim, co budeme dělat, jak to budeme dělat. Musí to být, aby je to bavilo, aby byla sranda, aby se něco naučily, aby všemu rozumněly. A občas fakt spolupracovat nechtěj 😀 Občas brečej. A musím být profesionální zároveň, protože u těch aktivit jsou a koukaj na mě učitelé a rodiče těch dětí. Poslední den občas děláme závěrečnou aktivitu, kde je třeba všech 100 dětí a všech třeba 15 dospělých a já tu aktivitu vedu. Camp končí a škola jede domů, dostanu dobré ohlasy od učitelů, od Stuarta, děti si plácaj na rozloučenou a objímaj mě, skoro brečej. Když se na to tahle podívám, tak je to fajn pocit.

Ok, aby vše není úplně úplně růžový, mohli by škrti trošku přitvrdit s vejplatou 😀 Ale zas ta zkušenost odsud je super, reference budou super a to mi zas pomůže na další stanici 🙂 zatím tady zůstanu pravděpodobně do konce července a pak se přesunu někam jinam.

A proč „All children, except one, grow up“? Ze začátku, když jsem se představoval, že se jmenuju Peter, tak občas některé děcko vykřiklo Peter Pan, tak se mi to celkem zalíbílo a když se představuju dětem, tak říkám, že mě můžou volat Peter Pan a maj z toho hroznou radost 😀 Po nějaké době jsem si říkal, že se musím i podívat na ten Disney film (z roku 1953 🙂 ) a je to fakt super 🙂 Půjčil sem si i knížku v knihovně, ale ta se mi vůbec nelíbila 🙁

Takže PetrPan 🙂

All children, except one, grow up


aneb

Všechny děti vyrostou, až na jedno

NOVÝ ZÉLAND

Ztráta :(

Všechny články jsem si zatím psal do offline Open Office dokumentu a bohužel se mi soubor poškodil. Nevím jestli to bylo při vypnutí PC nebo jestli se vybila baterie, nicméně se mi to za boha nešlo z toho souboru dostat zpět 🙁 A znova už to fakt nenapíšu 😀

Kdyby někdo měl podobnou zkušenost nebo věděl, jak poškožený .odt soubor opravit, budu určitě rád za pomoc 🙂

Od té doby už to všechno píšu online…

NOVÝ ZÉLAND

Nová práce, nový domov – Den 14.

Pátek 18. března

Ráno dobalím poslední švestky a nasedám s Káťou do auta a jedem do Aucklandu. Musím říct, že mi budou Káťa, Stanley, Lucas a Rolo chybět, byli fakt super a vážím si toho, že mě tahle v začátku pomohli. Ale ještě se vrátím. Za prvé pro auto, na které při odjezdu zamávám a za druhé moje nové útočiště bude jen asi 100 km odsud, takže se určitě na nějaký víkend otočím 🙂

V Aucklandu přicházím na autobusovou zastávku a řidič ze Skotska, který už je na NZ 10 let, říká, že je něco s autobusem, tak bude asi malé zpoždění. Pak se dozvím, že je něco se spojkou a mechanik je na cestě s náhradním busem, ale nejprve zkusí opravit ten náš. Tak přijede takovej Ind v monterkách, skočí se třema klíčema pod autobus, po pár minutách vyleze, sedne si dovnitř, zkusí nastartovat a zahlasí, že je opraveno. Ten asi fakt ví, co dělá.

Jedeme směrem na jih, postupně pruhy na dálnici z Aucklandu ubývají na dva a těsně před mojí destinací už jen jeden a jedem po hlavní silnici, vystupuji ve vesnici Rangiriri. Po chvilce čekání mě nabírá Stuart, o pár let starší kluk  z Anglie, který má pravděpodobně na starosti všechny instruktory a celkově ty programy pro školy.

Bavíme se o tom, co budu dělat, že od pondělí toho bude dost, tak do toho rychle naskočím a ptá se mě na moje zkušenosti z horolezecké stěny, zipline, kajakingu, tak se jen usmívám a kejvu, že jo. Takže prvních pár dnů budu asistovat a pak už sám vést celé aktivity. Ta horolezecká stěna bude v poho, ale ty kajaky? Nikdy jsem ani na kajaku podle mě nejel, jen v Kanadě v campu jsem párkrát pomáhal u kánoí, ale to mu ani nemůžu naznačit, jak to byl prťavý rybníček uprostřed campu. Ale na rovinu, není důležitý něco umět, stačí říct, že to umíš a pak být schopen se to rychle za pochodu naučit.

Přijíždíme do campu, Stuart mě provede, ukáže, kde co je a po té mě vyzve, abych šel dolů na takové hřiště, kde se zrovna soutěží v týmech v přetahování lana. Tam se seznámím s novými kolegyněmi a pak i s učiteli. Všichni jsou strašně přátelští. Hned vidím první rozdíly v campu tady a campech v USA a Kanadě, kde je extrémní, až podle mě přehnaný důraz na bezpečnost. Tady mimochodem ani ve městě lidé nenosí občas boty. Většina lidí nosí žabky a spousta z nich právě ani to ne. Například je běžné, že v supermaketu chodí lidé bosi. Tady v campu jak vedoucí, tak většina dětí v žabkách.

Aktivita probíhala na povrchu s takový tý dřevěný kůry a většina dětí odhazovalo žabky a zápasilo bosi. Já bych na tom nedokázal skoro ani stát, ale oni jsou prostě zvyklí… Občas někdo spadnul, tak to byly samé odřeniny a tak, ale pohoda a jede se dál. Po dvanácté je čas obědu, konečně. Jsem zvědavěj, no nádhera, takovýho jídla a výběu. Vezmu si velký talíř a naložím brutální porci těstovin v rajčtové omáčce, přidám tam vejce natvrdo, zeleninu, brambory a pak nějaké dva druhy salátu. Kolegové u stolu na mě koukaj, jestli si nedělam srandu a fakt se to hodlám sežrat.

Ten pocit, když po někde deseti dnech jezení dvakrát denně basmati rýže, cibule, tuňák a rajče si konečně dáš něco pořádnýho. Tady se mi bude líbit. Po jídle jdu navštívit kuchyni, seznámím se pokecám s Mel a Cookie (tak tý jedný paní říkaj, v překladu sušenka). Káťa se mi smála už ráno v autě, když jsem ji říkal, co mám v plánu. Ale říkám, to je jasný ne, vždycky si musíš udělat v kuchyni dobrý vztahy, pak máš přístup k jídlu 😀

Po obědě probíhá oceňování skupin, která byla v jaké aktivitě nejlepší a poté následuje úklid campu, pomáháme všichni, já se Samem, kolegou, 19 let, myjeme okna a ostatní uklízejí pokoje, vysávají, pomáhají v kuchyni, pak posrovnáme nějaké věci venku a pak ještě mi jde Sam a jedna holka ukázat jak se krmí zvířata, že to možná taky občas budu dělat. V ohrádce jsou dvě alpaky (lamy?), slepice, kohout, dva čuníci, nějaký husy a další. V dalším výběhu jsou ovce a podle mě pár koz. Mimo jiné jsou v campu ještě koně. Asi v pět hodin máme hotovo.

Instruktorů je nás tady teď teda 7 nebo 8, Stuart a pak další lidi, co pracují okolo, ale celkem malý tým. Stuarta se ještě zeptám, jak to tady chodí přes víkend s jídlem a dozvídám se, že celej objekt je vlastně otevřený pořád a můžem si tu dělat co chcem, včetně využívání kuchyně, kde si můžu uvařit co chci. Jediné pravidlo je, abych nebyl jak blázen a všechno nesežral. V duchu si jen říkám, Stuarte, jak by mě to vůbec mohlo napadnout.

Hodím si věci na pokoj, taková malá chatka (nebo bouda) zatím je tam jen postel, ale snad mi tam daj i skřín. Je to luxusní, krásný výhled na jezírko a stromy v areálu. Všichni odjeli a zůstali jsme tam na víkend jen já, Katy (holka z Anglie) a Ashley. Kate rozmrazila nějaký jídlo a uvařila k tomu rejži, fakt luxusní, celkem jsem se přežral (nečekaně, dva velký talíře). S holkama se domlouvám, že bychom zítra mohli na jezero na kajaky (abych se to přece naučil a Stuart čuměl, jak to umím, hehe, musíš si umět poradit) a nejlépe i na stěnu, ať to taky trošku opráším.

Fakt jsem tady strašně rád a myslím, že se mi tu bude líbít, hlavně být zas jen v anglicky mluvícím prostředí a práce s lidmi. Ashley pouští film The Intern (Stážista), ale nakonec to v půlce vypínáme, ani jednoho nás to nezaujalo. Holky šly spát, ja tu ještě dopisuju tyhle řádky, pošlu jeden email a jdu taky…

NOVÝ ZÉLAND

Poslední zařizovačky před opuštěním Aucklandu – Den 13.

Čtvrtek 17. března

Po snídaní sedám na kolo, nic jiného totiž nemám. Jedu na poštu vybrat cash a pak do opravny s tím, že si auto odvezu, myslel jsem si, jaká to bude raketa, že se na to jen podívali, ale naúčtovali mi jen $43 za půl hodiny práce, tak jsem celkem spokojen.

Plán tedy je, že to s Káťou večer odtáhnem před barák a Roland se na to mrkne, až bude mít čas. Rolo, má poslední naděje.. 😀

Na kole ještě zajedu do Warehousu pro tažný lano a pak zas domů, na tý hérce starý najetých asi 18 km, docela dobrej trip. Zbytek dne jen balím, pak se za Stanleym zastavuje Michal, další Čech, nakonec se pak ještě staví večer znovu se svojí přítelkyní Martinou. Káťa se vrací až okolo deváté hodiny a jedem pro auto. Přivážeme to za její kouli a když sednu do auta, tak zjistím, že s tahle krátkým lanem jsem ještě nejel, ne že by bylo krátké, jen jsme to krátké uvázali. Přemýšlel jsem, jestli mám na ni mávnout ať zastaví a převázat to, ale říkám si, že to ten kousek zvládnu. Obličej nalepím až na sklo a celou dobu jedu s nohou připravenou na brzdě, které samozřejmě nefungovaly úplně jak měly. Cestou potkáme policajty, kteří stáli u krajnice, ale naštěstí nás nezastavovali…

NOVÝ ZÉLAND

Co na to říct? – Den 12.

Středa 16. března

V osm jsem u servisáka, domluvíme se, že se na to mrkne a zavolá. Skoro tři hodiny a nic, tak sedám na kolo, že se tam zajedu mrknout, po cestě už volá, tak říkám, že tam za pár minut jsem.

Prej cambelt, takovej řemen na motoru, co se má každých 100 tisíc měnit, tenhle měl teprve 55 tisíc, ale stejně se s ním něco stalo. Prej oprava materiál a práce $600 – $700 (tedy něco okolo 10 tis Kč), ale je možný, že budou potřeba další věci a bylo by to ještě drazší. Jedu tedy na barák a píši svým Novozélandským kamarádům o rady, nakonec ještě před zavíračkou v pět hodin jedu do servisu s papírem a tužkou. Možnost teda je, že vymění ten cambelt a když to nebude fungovat, tak je v p*deli motor a můžou se měnit další věci, cena by byla cca $1500 – $2000 nebo sehnat jinej motor, který by stál sám o sobě $1500 – $2000, nebo auto za pár stovek prodat tahle.

Domlouváme se, že mu ráno zavolám, co dál. Sedám na kolo a jedu domů, realita je taková, že mám zhruba $1000, které mi měly stačit, než seženu práci a dostanu první výplatu. Další věc je, že ani nevím, jestli tomu servisákovi vůbec můžu věřit, mám dost zkušeností doma z ČR. Ale co jinýho můžu tady vůbec dělat…? Dále, že tady se ani žádný smlouvy nebo techničáky nevedou, takže těžko můžu jít za soukromou osobou, od které jsem to koupil, ať si auto vezme zpět…

Upřímně dost na *** pocit… Po asi hodině sezení doma a přemýšlení si uvědomím, že bejt nas*anej a brečet, asi nic nevyřeším. Jsou i horší věci. Ještě je pořád šance, že to bude jen ten cambelt, ale pokud to bude ta horší varianta, tak co, prostě to nějak zvládnu…

Nakonec jsem ještě vymyslel, jak by se to s tou opravou dalo vyřešit, tak uvidíme…