NOVÝ ZÉLAND

Mount Stokes a Titirangi Bay – Marlborough Sounds, NZ

Pokud žijete v Marlborough Sounds a nevíte, co podniknout ve volných dnech nebo cestujete a projíždíte touto oblastí, mám pro Vás tip na super výlet 🙂

Minulý týden jsem chtěl ve volných dnech vyrazit do Abel Tasman, ale jako vždy, plánoval jsem na poslední chvíli a večer před plánovaným výjezdem koukám na rezervace ubytování v Abel Tasman a všechny huty a campsite plné. Musel jsem tedy na rychlo vymyslet náhradní plán – výšlap na nejvyšší bod Marlborough Sounds – Mount Stokes (1203 m) a pak kempování u písečné pláže v zálivu Titirangi Bay. Easiest plan of my life.

Mount Stokes a Titirangi Bay - Marlborough Sounds, NZ

Z Havelocku, kde momentálně žiji, jsme to vzali přes Queen Charlotte Drive a v Linkwater odbočili vlevo a pokračovali na sever po Kenepuru Road.

Cesta celkem klikátá, ale bude Vás čekat spousta krásných výhledů a možností zastávek v různých zálivech, pokud si chcete odskočit zaplavat nebo si jen dát svačinu 🙂

Později odbočíte z Kenepuru Road a budete pokračovat po Titirangi Road dokud nenarazíte na začátek treku na Mount Stokes, který je přímo u cesty.

Výšlap je podle DOC označen jako Advanced a return time 5 hodin. Na vrchol jsme vyšlápli cca za hodinu a půl.

Rozhodně doporučuji alespoň bundu do větru, pěkně tam fučí 🙂

Za dobré vyditelnosti je údajně možné vidět i Mount Taranaki.

Mount Stokes a Titirangi Bay - Marlborough Sounds, NZ

Po návratu k autu pokračujete zhruba 20 minut dále po cestě na sever až na razíte na Titirangi Farm Camping Ground. Projedete bránou a sjedete až dolů do campu.

Mount Stokes a Titirangi Bay - Marlborough Sounds, NZ

Dospělý za $5 / noc, dítě $2.5 / noc. Peníze si od Vás vybere až někdo ráno. V campu jsou toalety a sprchy.

Písečná pláž, super rybaření a výšlapy s pěknými výhledy.

My jsme tam byli v prosinci, tedy v období prázdnin, takže tam bylo pár kiwi rodin s kayaky a loděmi, a pár rybářů. Jinak je podle mě campsite celkem prázdný, je to přece jenom trošku z ruky, ale rozhodně to stojí za to 🙂

Rezervace není potřeba, ale kdyby něco, tak kontakt je:

Email: drakefamily@farmide.co.nz

Phone: 035798006

Have fun 🙂

 

NOVÝ ZÉLAND

The Queen Charlotte Track

The Queen Charlotte Track je 71 km dlouhý trek mezi Queen Charlotte Sound a Kenepuru Sound v Marlborough Sounds, severovýchodní části Jižního ostrova Nového Zélandu. Trasa se dá zajet na kole nebo zajít pěšky. Můžete ji urazit celou nebo jen její část. Trasa začíná v místě jménem Ship Cove, kde 15. ledna 1770 zakotvil kapitán James Cook, aby doplnil zásoby vody, jídla a dřeva. Nakonec na místě nechal postavit základnu, na kterou se později ještě několikrát vrátil. Do Ship Cove se dostanete lodí z Pictonu, na výběr máte z několika společností, které později zmíním. Trek končí ve vesnici Anakiwa, odkud se zas můžete lodí přepravit zpět do Pictonu nebo stopem a nebo na kole to prostě zajet (22 km) 🙂

The Queen Charlotte Track

Na trase je mnoho resortů, pár hostelů, 6 „self-registration“ DOC (Department of Conservation) a několik non-DOC kempů, kde se dá přenocovat. Lodní společnosti nabízejí zapůjčení kol a dokonce i přepravu vašich zavazadel, takže můžete celý den šlapat na lehko a v místě, kde plánujete nocovat na vás již budou čekat vaše věci, např. stan, karimatka, spacák, jídlo (bude velký hlad 🙂 ), atd.

V následujícím článku najdete stručné info o trase, o transportu, ubytování, kolik co stojí, na co si dát pozor, pár dalších tipů a samozřejmě nějaké ty fotky 🙂

DOC stránka treku

The Queen Charlotte Track

Mapa v plném rozlišení

Plánování

Lodě vyplouvají z Pictonu, pokud jedete autem, hned vedle přístavu je velké parkoviště s platebním automatem a poplatek je $5/den.

Celá trasa na kole 2-3 dny, pěšky 4-5 dní.

Trasa je označena jako Intermediate/Grade 3  a Advanced/Grade 4.

Na kole se dá celá trasa zajet pouze mimo letní sezónu, tedy 1. března – 30. listopadu. V měsících prosinec, leden a únor vzhledem velkému počtu turistů není možné na kole absolvovat část z Ship Cove do Kenepuru Saddle. Takže z lodi vystoupíte u resortu Punga Cove (na mapě číslo 10).

Vzdálenosti a přibližné časy pěšky:

Ship Cove  → Endeavour Inlet: 5 hodin, 15 km
Endeavour InletCamp Bay: 4 hodiny, 11,5 km
Camp BayTorea Saddle: 8 hodin, 23 km
Torea SaddleMistletoe Bay: 4 hodiny, 8 km
Mistletoe Bay → Anakiwa: 4 hodiny, 12,5 km

Vzdálenosti a přibližné časy na kole:

Ship Cove → Camp Bay: 5 hodin, 26,5 km
Camp Bay → Torea Saddle: 4 hodiny, 24,5 km
Torea Saddle → Anakiwa: 4 hodiny, 20km

The Queen Charlotte Track

Jízdenky

Beachcomber Cruises Picton

http://www.beachcombercruises.co.nz/

Odjezdy v 8:00 (1. října až 30. dubna), v 9:00 – doba plavby cca 1 hodina, a odjezd v 13:30 a přijezd cca v 16:00 – vhodné pokud se chcete odpoledne dopravit do Ship Cove, přespat tam v kempu a ráno vyrazit.

Transport kola $5

  1. Picton – Ship Cove  (nebo v létě s kolem Camp Bay – Punga Cove) $67 – Jednosměrná jízdenka
  2. Picton – Ship Cove + Anakiwa – Picton $99 – přeprava zavazadel zdarma
  3. Picton – Camp Bay + Anakiwa – Picton $85 – přeprava zavazadel zdarma

Cougar Line

http://www.cougarline.co.nz/

Odjezdy z Pictonu:

1. řijna až 30. dubna8:00, 10:00, 1:30 a 18:00 (pouze pátky, ale půlka prosince až Velikonoce každý den)
1. května až 31. září9:00, 1:30 a 17:30 (pouze pátky)

Odjezd z Anakiwa: 16:00

Transport kola $5
Picton – Ship Cove + Anakiwa – Picton $105, přeprava zavazadel zdarma

Q.C.T.L.C Pass

Pokud se podíváte na mapu, tak některé úseky trati mají černou barvu, to jsou místa, kde trasa vede přes soukromé pozemky a je proto nutné zakoupit Q.C.T.L.C (Queen Charlotte Track Land Cooperative) Pass. Na trase jsou pouze značky, kde tyto úseky začínají a končí, nevím, jestli to někdy někdo kontroluje, zda-li Pass máte, ale já si ho raději zakoupil.

1 den $10

2 – 5 po sobě jdousích dní $18

Celoroční $25

Q.C.T.L.C Pass je možné zakoupit při koupi jízdenek, v informačním centru i-SITE Picton a nebo v některých resortech na trase.

Více info na webu http://www.qctlc.com/

The Queen Charlotte Track

Jídlo

Více je lépe, bude hlad 🙂

Voda

Minimálně jedna velká lahev. Po cestě je spousta tekoucích pramenů a DOC kohoutků, kde je možné vodu načerpat, lepší udržovat láhev plnou než prázdnou, třeba tak i můžete pomoci nějakému žíznivému turistovi 🙂

Pozor si dejte akorát na úsek z Kenepuru Saddle do Bay of Many Coves campsite, kde po cestě není absolutně žádna voda a během výšlapu bude velká žízeň.

Ubytování

Záleží jak dlouho chcete trasu absolvovat. Já měl jen jednosměrnou jízdenku, která nezahrnuje luxus v podobě přepravy zavazadel zdarma do místa, kde se chystáte nocovat a stan stejně vlastně nemám 🙂 Takže jsem chtěl spát v hostelu, kam se nemusím tahat ani se spacákem a jedinou možností bylo Portage pod Torea Saddle, kde se nacházejí dva hostely Treetops Backpackers (03) 573 4404, $45 / noc nebo DeBretts Backpackers (03) 573 4522 www.stayportage.co.nz $50 / noc.

Jinak pokud máte stan a jízdenku i z Anakiwa zpět do Pictonu a můžete si nechat věci přepravit (samozřejmě je můžete mít na zádech 🙂 ), tak se kempy finančně určitě vyplatí lépe.

Jak jsem absolvoval trasu já?

The Queen Charlotte Track

Trasu jsem zajel na kole během dvou dnů 30. listopadu a 1. prosince 2016. Zvolil jsem dva dny, protože tak dlouhé bylo moje volno z práce. Koupil jsem pouze jednosměrnou jízdenku z Pictonu do Ship Cove ($67 + $5 za přepravu kola + poplatek za platbu kartou – celkem něco přes $73) a z Anakiwa jsem to pak dojel domů do Havelocku (18 km), kde momentálně bydlím.

Upřímně nejsem žádný velký mountain biker, ale doma po Českém Ráji jezdím docela často, nicméně před pár dny jsem byl po více jak roce jen na 21 km výletu tady po kopcích, takže jsem neměl vůbec naježděno a bylo to pak na Queen Charlottu dost znát 😀 Cíl bylo dojet první den do Portage (Torea Saddle), cca 51 km, kde jsem měl zarezervované ubytování.

První den od rána do odpoledne propršelo, takže cesta byla úplně rozbahněná a uklouzaná, téměř všechny výšlapy jsou dost prudké, všude velké kameny, takže na to krásně seděl výraz push-bike, jak se tady na Zélandu bicyklu říká, pěkně jsem ho tlačil 🙂 Před Camp Bay jsem narazil na značku, že dále bude potřeba Q.C.T.L.C Pass, o čemž jsem neměl vůbec potuchu, o co se jedná. Zrovna na rozcestí dorazili dva Němečtí bikeři, tak jsem se jich zeptal. Znamenalo to pro mě sjet dolů do Punga Cove Resort, abych Pass zakoupil, znamenalo to pro mě ztrátu 100 metrů převýšení, z toho jsem nadšený opravdu nebyl.

Vydrápal jsem se do Kenepuru Saddle a tam už jsem měl fakt dost, dalších 20+ km už bylo utrpení. Dejte si pozor, z Torea Saddle až do Bay of Many Coves campsite není po cestě žádna voda, takže doporučuji mít plné láhve. Navečer jsem dorazil do Portage do Treetops hostelu. Chajda se dvěma pokoji, vybavenou kuchyní, obývacím pokojem a koupelnou jen pro mě, nikdo jiný tam nenocoval. Sprcha a měkka postel fakt bodla. $45 / noc včetně lůžkovin. Seniorka majitelka Allison bydlí o kousek výše. Moc příjemná paní.

Telefon: (03) 573 4404

Bez wifi, ale chytnete tam 4G data 🙂

Ráno jsem nemohl na kolo ani sednout, jak mě bolela p*del 🙂 a minul jsem odbočku zpátky do Torea Saddle a udělal jsem si menší zajížďku. Vrátil jsem se a čekal mě výšlap 3 km a převýšení 400 m. Od tamtud už byl zbytek trasy až do konce mnohem snazší s krásnými výhledy. Z Torea Saddle do Mahia Saddle nebyla po cestě žádná voda, takže jsem byl už z kopce dolů na suchu a nebyl jsem si jist, zda nějaká dále bude, takže jsem z Mahia Saddle sjel až dolů do Mistletoe Bay Eco Village, abych si nějakou načerpal a pak zpátky do kopce… Po pár km již ale byly po cestě různé potůčky, ze kterých bylo možné zase vodu načerpat a následoval lehký sjezd až do Anakiwa.

Já pak pokračoval až do Havelocku a zakončil tak necekých 96 km dlouhý výlet. Kdybych to jel znovu, tak bych se víc rozjezdil, abych tak znovu netrpěl 🙂 Do této oblasti jsem se přesunul teprve před týdnem a tohle byly mé první dva dny volna a tak i poslední šance (30. listopadu) zajet celou trasu a to jsem přece nemohl odmítnout 🙂

Krásný zážitek, vlastně jako každý trip, hike, výlet, výšlap a další z různých aktivit na Novém Zélandu 🙂

 

BLOG, NOVÝ ZÉLAND

Tři + jedna věcí, které jsem si odnesl z práce v kavárně

Tři + jedna věcí, které jsem si odnesl z práce v kavárně

Minulý týden jsem po třech měsících opustil Lake Tekapo a po dvou měsících tak opustil práci v tamní kavárně Run 76. Začnu tou plus jedničkou. Začalo mi fakt chutnat kafe, konkrétně double short black, neboli dvojité espresso, nejlépe se špetkou skořice 😀 Když mě budete chtít někdo pozvat, tak víte na co.

Ostatní poznatky vlastně ani nemají s kávou nebo s kavárnou nic moc společného.

1. Co mě fascinovalo nejvíce, je něco, co se nejspíše nějakou dobu už děje, nicméně v Run 76 jsem to mohl pořádně zaregistrovat. Denodenně ke mě přicházeli paní nebo pán, kterým je 60, 70 a snad i 80 a víc, a suverénně se mě ptali: „Máte tady wifi?“ „Jo jo, název Run 76, žádné heslo, když se připojíš, tak ti vyskočí okno, tak jen sjeď dolů a klikni na připojit.“ „Ok, děkuju.“ a šli se sednout ke stolu. Po chvilce když jdu okolo, tak vidím, jak si brouzdaj po Facebooku, Instagramu, dalších aplikacích nebo jen Googlí nějaké info. Ti samí lidé, pravděpodobně všichni takové známe nebo jste to Vy sami, kteří nás před pár lety občas poprosili, jestli jim vytočíme nějaké číslo, pošleme zprávu nebo nějakou jinou „drobnost“. Na tlačítkovém telefonu… Natož aby si vůbec koupili chytrý telefon. Úplně všichni mají můj respekt. Někteří senioři přišli do kavárny, snad ani neřekli „Hi“ a první věta, co z nich vylezla byla: „Máte tady wifi? Ok, tak to si tady sednem a něco dáme.“

Ta „moje mladá generace“ si prošla tím stejným vývojem, přechod z tlačítkového telefonu na smart phone, připojení se na Facebook, Instagram, Snapchat a další. Akorát dříve a rychleji. Prostě jsem jen nečekal, že nebude dlouho trvat a naše rodiče a prarodiče budou v takové míře na internetu s námi. I když překvapit by mě to asi nemělo. My všichni jsme sociální bytosti a chceme spolu komunikovat.

2. Někteří zákaznící, kteří do kavárny přišli, především z Asie, moc Anglicky neuměli, třeba jen „základy“ a jejich Angličtina byla ve stylu „Chci tohle“ a „Dej mi tohle“, což nezní úplně slušně, ale chápu, že je to jejich jazyková úroveň. V pořádku, rozumíme si, vím co si přejí, nicméně  ta zřejmá, občas absolutní neznalost cizího jazyka rozhodně nikoho neomlouvá, aby se alespoň naučil a používal dvě slova: prosím a děkuji (pokud chce někdo posunout cizí jazyk ještě na vyšší level, tak doporučuji slovo Ahoj).

Nepoužívání těchto dvou slov je podle mě prostě neslušné a vulgární. Všude mezi námi po světě jsou lidé, kteří i ve svém mateřském jazyce neumí (=nechtějí) poprosit, poděkovat nebo pozdravit. Moje pointa je ta, pokud chceš jet do zahraničí, ať je to kamkoliv, lidem bude jedno, že jejich řeč neumíš, rádi ti pomohou. Nauč se ale Prosím, Děkuji a Ahoj, jinak ani raději nikam nejezdi… Mimochodem ze své zkušenosti, mých bývalých kolegů a dalších lidí, jsou za neslušné a vulgární cestovatele nejvíce považováni Číňané a Indové.

3. Už jsem v životě na pár místech pracoval, jak v ČR, tak po světě. Nicméně jsem se nikdy nesetkal s lepším pracovním prostředím, jak v Run 76. Když jsem začínal, tak všechno bylo pro mě úplně nové. Hned od první minuty mě šoupli na hlavní pokladnu, kde jsem vyřizoval objednávky zákazníku a připravoval take away objednávky. První den za mnou stál manažer a za pochodu jsem se učil. Vůbec jsem neměl ponětí, jak funguje ten systém, kde co najdu, jaké snídaně a další jídla, nápoje, koláče, dorty vlastně máme.

Co je sakra Quiche, Frittata, Eggs Benedict, Flat White, Bliss Ball, Hedge Hog, Ciabatta, Chutney, Fluffy, Friond, Biscotti, Lemom Tart, Danish Pastry a hromada dalších věcí? Takže jsem se občas zasekával, fronta čekajícíh zákazníků, nějaké nedoruzmění, špatné objednávky, atd. ALE, za celé dva měsíce jsem od obou manažerů neslyšel jediné negativní slovo. Ani jedno. Prostě ani jedno. Nevím, jestli to bylo záměrné nebo prostě takoví jsou, ale tento přístup se mi líbil a vyhovoval mi a všem kolegům podle mě také. Všichni jsme podle mě odváděli naši práci exceletně a byli dříči 🙂

Super pozitivní a přátelské prostředí. Nevím ale, jestli takový přístup může fungovat všude? Rozhodně ne ale pro všechny… Práce mě tam neskutečně bavila, rychle jsem se do toho dostal. Třetí den, když jsem měl pauzu na jídlo, tak jsem si přisednul ke stolu k jednomu staršímu chlápkovi. Dali jsme si do řeci a ptá se mě: „To máte takovýhle frmol každý den?“ „Upřímně, já nevím, já tady dneska pracuju třetí den.“ „Opravdu?? A já myslel, že tady děláš manažera.“ Tak jsem se jen pousmál a poděkoval. „No tak teda bys mo měl brzy dělat!“

Dva měsíce ale uběhly a byl čas se zase posunout někam dále… 🙂

Máte někdo podobné postřehy či zkušenosti? 🙂

NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 161. – 163. – Ze severu na jih [VLOG4]

14. srpna 2016

První den jsem ujel 900 km, skoro až k Wellingtonu. Jen jsem auto zaparkoval na odpočívadle vedle dálnice a přespal v něm, poprvé. Až na ten bubnující zvuk, jak pršelo, to byl celkem dobrej spánek.

Ráno jsem dojel do Wellingtonu, skočil do pár obchodů a po té do přístavu, kde jsem asi hodinu čekal, než jsem se začali naloďovat. Loď pěkná, sice ne jako minulý rok, když jsem jel na Bahamy, ale šlo to:)

Večer jsem dorazil Pictonu, přistavu na Jižním ostrově, sednul do auta a zase pokračoval v jízdě. Dojel jsem skoro až  k Christchurch.

V neděli už jen nakoupit nějaké jídlo v Christchurch, nabrat jednu Francouzku, na kterou jsem narazil na FB, že se chce svést, tak mi alespoň hodila něco na benzín a po obědě jsme dostali na místo, do Lake Tekapo…

1700 km za tři dny, měl jsem toho celkem dost. Spíš jsem překvapenej, že to moje auto zvládlo, respekt! :))