NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 137. – 151. – Konec v campu + Mount Taranaki – [GALERIE] + [VLOG1]

31. srpna!

Ok, poslední dobu se mi moc psát nechtělo, tak alespoň malé shrnutí a nějaké náhodné fotky.

V Lakewood Lodge Campu jsem 28. července po 133 dnech skončil svoji práci.

Tady jsou některé skupinové fotky se školami a skupinami, které jsem zažil. Staženo z campového facebooku (ta kvalita?)

Najdeš mě na všech?? 🙂

 

Pak odjezd na jih do díry jménem Eltham.

 

Třetí ráno vyhozen a přesun do New Plymouth, tam ubytování se na hostelu. Druhý den jen procházka po městě a další den výlet na Mount Taranaki.

A můj VLOG s číslem 1! O mém odjezdu z campu a výletu na Mount Taranaki.

NOVÝ ZÉLAND

Car Fair Volume 2 – Den 65.

Neděle 8. května

Stuart zaspal, tak ho budím. Jedeme do Auclandu na Car Fair. Ano, na ten samý, kde jsem už jedno auto koupil. Jedno je mi ale málo, tak se chci poohlídnout po druhém.

Už jsem byl přes týden s pár lidma přes FB v kontaktu a měli by tu dnes být. Oproti mé poslední návštěvě asi 7 týdnů zpět tu je o dost méně zájemců. Není sezóna, tak není poptávka. K tomu většina lidí jsou Indové, ty jsou snad úplně všude, a pak dost rodin. Pochybuju, že tito lidi koupej auto od backpackerů. To je ale dobře pro mě.

Aut se mi to dneska moc nelíbilo, nakonec jsem si jedno vyhlídnul. Nissan Primera, kombík. A s klukama Čechama jsem se dohodnul z $2200 alespoň na $2000, což byl můj dnešní strop.

Auto má celkem najeto, ale vypadá v pěkném stavu a zachovale, má to dokonce šest rychlostních stupňů, Subaru mělo jen čtyři 😀

Po přepisu na stejné poště jako minule jsem se Stuartem hodil novým fárem kluky do centra a jedeme na barák do Te Atatu, místo, kde jsem strávil svých prvních 14 dní na Zélandu. Jaký to smutný pohled na moje nepojízdný Subaru, chuděrka jedna.

Přeházím všechny krámy ze Subaru do Nissana, akorát postel se tam nevešla, tak jsme odmontovali desku a nechal jsem ji tam, vzal jsem si jen nohy a vyrobím si tady v campu postel novou, myslím samozřejmě postel do auta!

Doma byl jen Stanley, tak jsme pokecali, bohužel nebylo moc času, tak snad příště bude víc a uvidím všechny.

Auto drandilo domů celkem luxusně. A stanovil jsem nový rekord, víc jak 50 km najeto s novým autem! 😀

NOVÝ ZÉLAND

Taupo a Hot Springs – Den 58.

Neděle 1. května

Ráno po zabalení jedeme do Taupa a přes řeku na druhý břeh, než byl náš camp. Parkujeme v parku a přicházíme k Otumuheke Stream, což je horký pramen, kde jsou skalnaté bazénky a posléze voda teče do řeky.


Tohle je po včerejší túře luxus. Voda je krásně horká a potom si můžeš jít do řeky, kam pramen teče a čím dál seš, tak je voda studenější a studenější. Po relaxu v přírodní vířivce jedeme do Taupa, chvilku pochodíme, dáme oběd a razíme domů.

Zajímavý taky na víkendu bylo, jako Angličani Sophie a Stuart pořád vařili čaj, to je prej klasika, pořád jen pijí čaj a k tomu si daj nějaký sušenky 😀

 

NOVÝ ZÉLAND

Tongariro Alpine Crossing – Den 57.

Sobota 30. dubna

Pfff, konečně ráno, konkrétně šest ráno. Pořád je neskutečná kosa, ale musíme zabalit a složit stan. Po snídaní sedáme do auta, sice trošku se zpožděním, a jedeme přes Taupo do Tongario National Park. V půl devátý nám jedet bus z parkoviště, tak tam ještě Stuart volá aby na nás když tak počkali.

Bus jsme nakonec stihli a za $30 za osobu nás veze na začátek trasy. Bude krásný a teplý den. Vystupujeme a začínáme 20km trasu Tongariro Crossing, která vede mezi stále aktivními sopkami Mount Tongariro a Mount Ngauruhoe, kterou Peter Jackson použil ve filmu Pán Prstenů jako Horu Osudu (Mount Doom). Dále jsou po trase vidět Emerald Pools (Smaragdové jezírka? 😀 ). Na spoustě místech je i vidět kouř (pára?), který vychází z povrchu. Celá trasa byla nádherná, myslím, že to můžu nechat na fotkách níže v galerii + video 🙂


Asi v pět hodin jsme dokončili naši trasu, máme všichni celkem dost, po cestě zastavíme na západ Slunce a pokračujeme do Taupa. Všichni měli brutální hlad, ja myslel, že počkám do campu na chilli, (jojo, chilli k snidani, chilli k obědu, chilli k večeři) ale Sophie chtěla zastavit na Fish and Chips někde, tak objednala nějaký Family Pack, tak že si dám taky. Stuart a Sophie jsou z Anglie. Fish and chips jsem měl poprvé, byly to nějaký smažený ryby, smažený brambory, smažený bramborový placky. Fuj, takovej hnus jsem dlouho nejedl, jak tohle může být tradiční Anglická kuchyně…

Přijíždíme zpátky do našeho campu, za tmy stavíme stany. Asi v osm si jdu lehnout a číst si. Mishek přijde po chvilce do stanu, něco, že mu někdo volal nebo co. Jestli jsem to byl já, tak říkám, že ne. Tak mi za pár vteřin zvoní telefon, tak říkám Mishekovi, že jsem mu fakt nevolal. „To ale nevolám já“, říká Mishek. „Yes?“ Volá Rob, majitel campu, docela vážný hlas. Ježiš, nějakej p*ůser? Jestli je Mishek v pořádku, tak mu dám telefon, ať si to vyřídí. Tak prej Mishek má v batohu nějakej GPS tracker a má tam i SOS tlačítko, který se omylem zmáčklo a jeho rodiče v Nizozemí dostali zprávu, tak celý vyděšený volali nebo psali sem na Zéland Robertovi. Po chvilce mi ještě volal někdo další, policie, tak se ptám, jestli volaj kvůli Mishekovi, tak je vedle mě. Celkem mě překvapilo, jak jsou aktivní. Údajně poslali i hlídku do Taupa, kde nejspíš to SOS zmáčnul, to je ale město, ještě, že to nebylo v Tongariro, tam by pro něj asi poslali vrtulník 😀

NOVÝ ZÉLAND

Poslední zařizovačky před opuštěním Aucklandu – Den 13.

Čtvrtek 17. března

Po snídaní sedám na kolo, nic jiného totiž nemám. Jedu na poštu vybrat cash a pak do opravny s tím, že si auto odvezu, myslel jsem si, jaká to bude raketa, že se na to jen podívali, ale naúčtovali mi jen $43 za půl hodiny práce, tak jsem celkem spokojen.

Plán tedy je, že to s Káťou večer odtáhnem před barák a Roland se na to mrkne, až bude mít čas. Rolo, má poslední naděje.. 😀

Na kole ještě zajedu do Warehousu pro tažný lano a pak zas domů, na tý hérce starý najetých asi 18 km, docela dobrej trip. Zbytek dne jen balím, pak se za Stanleym zastavuje Michal, další Čech, nakonec se pak ještě staví večer znovu se svojí přítelkyní Martinou. Káťa se vrací až okolo deváté hodiny a jedem pro auto. Přivážeme to za její kouli a když sednu do auta, tak zjistím, že s tahle krátkým lanem jsem ještě nejel, ne že by bylo krátké, jen jsme to krátké uvázali. Přemýšlel jsem, jestli mám na ni mávnout ať zastaví a převázat to, ale říkám si, že to ten kousek zvládnu. Obličej nalepím až na sklo a celou dobu jedu s nohou připravenou na brzdě, které samozřejmě nefungovaly úplně jak měly. Cestou potkáme policajty, kteří stáli u krajnice, ale naštěstí nás nezastavovali…