NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 137. – 151. – Konec v campu + Mount Taranaki – [GALERIE] + [VLOG1]

31. srpna!

Ok, poslední dobu se mi moc psát nechtělo, tak alespoň malé shrnutí a nějaké náhodné fotky.

V Lakewood Lodge Campu jsem 28. července po 133 dnech skončil svoji práci.

Tady jsou některé skupinové fotky se školami a skupinami, které jsem zažil. Staženo z campového facebooku (ta kvalita?)

Najdeš mě na všech?? 🙂

 

Pak odjezd na jih do díry jménem Eltham.

 

Třetí ráno vyhozen a přesun do New Plymouth, tam ubytování se na hostelu. Druhý den jen procházka po městě a další den výlet na Mount Taranaki.

A můj VLOG s číslem 1! O mém odjezdu z campu a výletu na Mount Taranaki.

NOVÝ ZÉLAND

Nejlepší týden a nesbalené kufry (až na jeden) – Den 129. – 136.

Pondělí 18. července

V minulém příspěvku jsem psal o skupině dětí z Tahiti a mé pracovní situaci tady v campu.

V sobotu jsem majitelce Christine poslal SMS, že mi ta práce neklapla a hned v pondělí jsem měl tedy pokec s majitelkou. „Takže koukám, že sháníš práci, že? Za mě bude ok, když tuhle neděli skončíš.“ Nakonec jsme se ale dohodli, že tady zůstanu do konce měsíce, což byla naše předběžná dohoda. S čímž jsem spokojen. Po pravdě mě stejně vyhodit nemůže, pokud mi to nedá písemně 4 týdny dopředu, ale nebudu zůstávat někde, kde mě někdo „nechce“:)

V prvním týdnu jeli Tahiťané nakupovat a Mary, organizátorka něco říkala, že by se jí líbílo udělat nějaké promo video z campu. Tak kolega Mishek na ni: „Joo, Petr, ten dělal nějaký videa, tak ten by mohl.“

Večer mi tahle konverzace byla sdělena, tak jsem si jen v duchu říkal „Jojo, to určitě.“ Hlavně jsem nikdy nic podobného nedělal.

Tak to na mě Mary zase po pár dnech zkoušela, že párkrát i mluvila s Jeffem, synem majitelky, jestli by bylo ok, že si mě občas vezme, ať udělám nějaký záběry. A Jeff na ni po každé „Jo jo, jasně není problém, není probém.“

Jenže tady v campu majitelka Christine neocení absolutně nic, absolutně doslova nic. Camp je to super, ale přístup majitelů k zaměstnancům je takový jaký je a proto tady víceméně všichni končíme během následujícíh pár týdnů. Tak jim se*u na nějaký video, se kterým strávím takovýho času, že to ani není sranda a ve výsledku tu práci nikdo neocení.

Takže kvůli videu za mnou z majitelů nikdo nepřišel, jestli bych to pro Mary neudělal, že by to bylo možná fajn pro někoho, kdo sem 10 let tahá klienty v období, kdy tady žádné školy nejsou. Tak to tady prostě je. Oni si snad ani neváží ji. Hlavně si asi mysleli, že jen něco natočím a pak půl hoďky před spaním to „dám dohromady“ a je to.

Další věcí i bylo, že jsem plánoval, že tady skončím takže bych na to stejně neměl čas.

Nicméně jsem tady nakonec zůstal a víc jsem poznal Mary, fakt super ženská, tak jsem ji řekl, že to pro ní udělám. Dalo to práce a času jako p*ase. Ale měl jsem od začátku promyšleno, jak to chci udělat, tak několikadenní natáčení šlo celkem snadno. Ve čtvrtek už jsem něco málo začal, ale pak v pátek jsem to od večeře do tří do rána stříhal, abych to stihnul. Druhý den ráno jsem ji to pustil a až ji z toho slzička ukápla. Večer mi pak dala děkovnou kartu a $150. Vůbec jsem to nečekal, ale bylo to od ní fakt hezké.

Ale mám z toho osobně fakt dobrej pocit. Neříkám, že je to něco nejlepšího na světě, ale ze sebe mám prostě dobrej pocit, co jsem nakonec vytvořil. Zrovna koukám na její FB stránce, která měla cca 960 liků, když to tam dávala a teď po třech dnech přes 7000 shlédnutí a přes 170 nových liků na její FB stránce , což je podle mě fajn 🙂 Tak doufám, že jí to pomůže s její firmou.

Video zde:


Budu rád za názor na video, protože jsem nikdy nic podobného nedělal 🙂

Včera Tahiti bohužel jeli dom. Po pravdě první týden to s nima bylo hrozný, ale postupně se to začalo zlepšovat a poslední třetí týden, možná i kvůli tomu natáčení, byl fakt super. Jsem tady teď v campu 4 měsíce, ale tohle byl můj rozhodně nejlepší týden. Už teď mi chyběj.

Mary mi ještě sdělila, než odjela, že psala emaily majitelce o tom videu a zatlačila na ni, aby mi zaplatili všechnu práci, kterou jsem nad tím strávil. Dnes ráno za mnou Christine přišla, jak se jí to video líbí a kecy kecy, tak mi akorát zkazila náladu, protože vím, že to nemyslí upřímně a říká to jen kvůli Mary. A že ať si napíšu hodiny, že mi to proplatěj, tak aspoň tak, pro mě cash navíc.

A jestli je ok, že jim na flešku hodím i ty nesestříhaný videa, tak si v duchu říkám „Jojo, je jich asi 300, tak hodně štěstí, jestli si s tím plánuje někdo hrát.“

A co s tím kufříkem?

V sobotu jsem jel s Tahiťákama do Hamiltonu (celkem velké město jižně od Aucklandu) do velkého nákupního centra. Chodil jsem tam s jednou skupinkou a na chvilku jsem se od nich musel odpojit, abych se potkal s jedním klukem a převzal si od něj kufřík. Po té jsem začal hledat svoji skupinku. Sobota, nákupák úplně narvanej. Nakukuju od každého obchůdku a všude se nervózně rozhlížím, ale stále marně. V tom mě zastaví jedna sekuriťačka a ptá se mě, jestli je všechno v pořádku. Tak říkám, že jo a dále se rozhlížím okolo sebe. Pak se na ni podívám a vidím, jak přejíždí očíma ze mě na kufřík a zpátky, pak něco povídá do vysílačky. Pak zase kouká na kufřík a pak zase na mě. „Co v tom máš?“ Odpovím ji. „Co to je?“, nechápavě se ptá. Tak zase hnedka mluví do vysílačky. Čekal jsem, že mě požádá, abych ho otevřel, ale nejspíš měla strach 😀 Tak odcházím a zase ji vidím, jak mluví do vysílačky.

Co na tom bylo pro mě zvláštní, ten pocit, že si o mě fakt někdo myslí, že se to tam chystám odpálit. A viděl jsem ji v očích, že byla nervozní, že to myslela vážně a ne jen „protože to je její práce“.

A za druhé, že jsem k ní necítil nic negativního, co si to sakra myslí, co mě otravuje, co si to dovoluje, se zbláznila, ne? Vůbec. Věděl jsem, že dělá správnou věc, že myslí správnou věc. Já bych si myslel totiž úplně to stejné.

Tohle je prostě doba, ve které žijeme.

NOVÝ ZÉLAND

Jak jsem (ne)skončil v práci (zatím) – Den 109. – 128.

Neděle 10. července

Po červnové pauze konečně zase začal camp. Přijela skupina dětí z Tahiti. Prej tu je zima. Taky jsem si všimnul a to nemusím bejt z Polynésie. Mluví jen Francouzsky, Anglicky jen trochu a to spíše jen ti starší. Je tu s nimi i organizátorka, žena z Anglie co teď žije na Tahiti, tak ta Francouzsky samozřejmě mluví. Proč je sem rodiče za těžký prachy posílaj je i to, že se to naučí Anglicky, bohužel jsem ale po pár dnech zjistil, že vlastně ani Anglicky mluvit nechtějí. Takže to s nima taková zábava není, jak nám šéfici s nadšením vyprávěli – možná proto, že s nima vlastně ani sami nic nedělají.

Nejtěžší je pro nás asi právě ta Angličtina, protože absolutně nemáme ponětí, o čem se baví, pořád se hádaj, perou, dělaj bordel a když se jich zeptáš na něco, co se děje, tak na tebe koukaj jak z jara a dělaj, že nerozuměj, vychcánci 😀

Tenhle týden jsme tu s nimi ještě na pár dní měli skupinu dětí z Tajwanu a ještě se tu budou točit další skupiny po dobu dalších pár týdnů.

Děcka jezdí dvakrát týdně na výlety, teď ve středu jsem měl den volna, tak jsem jel s nimi, do Aucklandu. Nejdříve do nákupního centra, tak jsem si ke 4 měsícům na Zélandu pořídil bundu, abych tady nezmrznul. Jeden borec si koupil kolobežku, prej si ji odveze domů na Tahiti. Po nákupech jsme šli na zimní stadion si zabruslit. Na bruslích jsem nestál ani nepamatuju, to musej bejt roky. Tak proč si po pár letech nezabruslit, na Zélandu, že.

Sranda byla vidět některé Tahiťáky poprvé bruslit, ale spousta z nich to zvládalo dobře 🙂

Včera v sobotu jsem vlezl pod auto, abych ho ze spodu vyčistil, teče trošku olej z převodovky, tak je to všude mastný kolem, ale vlastně neteče. Protože když jsem auto koupil, tak jsem olej dolil a od té doby je hladina pořád stejná, tak je možné že to jen občas ukápne 😀 Nicméně jsem to čistil proto, že v pondělí nejspíš pojedu na technickou, tak kdyby to viděli, tak bych to musel nechat opravit, což se mi úplně nechce, tak snad to klapne 🙂

V campu je to teď takový zvláštní, všechny už to tu se*e, většina bude brzy končit. Přístup majitelů je takový, že neocení, nepoděkuje za jedinou věc, přitom tady ani nejsou skoro a my instruktoři vedem celý camp, protože už víme co dělat, hlavně díky Stuartovi teda 🙂

Spousta lidí má pořád nějaké konflikty s majitelkou a mě to tady poslední dobou už moc nebaví, spíš ale proto, že už tu jsem docela dlouho a je to pořád to stejný. Takže si hledám průbězně jinou práci, ale momentálně přes zimu je to celkem bída.

Minulý týden jsem konečně našel něco zajímavého, ale borec chtěl, abych nastoupil hned příští týden. Je to na Jižním Ostrově, asi 1200 km odsud. Tak jsem začal s kolegy řešit, jak je to vlastně s pracovní smlouvou, co teď mám. Podle ní musím oznámit 4 týdny dopředu, že budu končit. Což není úplně ideální, když většinou chtějí pak jinde nástup hned. Napadlo mě, že bych se mohl použít taktiku The Stuart, zajistit si job a v úterý hned po pondělní výplatě zmizet. Ok tohle nebyla úplně Stuartova taktika, ale spíš taktika se z vypařit, nejlépe uprostřed noci 😀

Borec z té nové práce na Skypu v pátek povídá, že dobrý, ale jestli mám nějaké reference. Tak říkám jasně, z ČR, z Kanady, z USA, není problém. On že by ale chtěl zavolat někomu tady na NZ. Tak říkám, že kluk, co mi dělal přímého nadřízeného (Stuart), je teď v Anglii, jestli email je ok. A on, že by bylo lepší, kdyby mohl někomu zavolat, tak říkám, že ok, že mu pošlu kontakt.

Sakra, tak volám majitelce, v pátek asi v sedm večer, nikdy před tím jsem ji nevolal, ani se s ní nikdy pořádně nikdy nebavil. Tak to zvedne a strašně mile na mě „Co pro tebe můžu udělat?“, tak ji vysvětlím upřímně moji situaci a ona „Kdy tedy potřebuješ tady skončit?“ Tak jsme se domluvili, že je to ok. Píšu borcovi, že příští týden jsem ok a kontakt na reference a on jen odepíše, že už vzal někoho jiného.

Sakra 😀

Tak jsem ji akorát poslal zprávu, že to neklaplo a že si v pondělí pokecáme ohledně mé situace… jej, co teď? 😀

Takže teď akorát vymýšlím plány a varianty, to je náplň pro dnešní neděli.

Ale zas když o tom tak přemýšlím, tak je to tady okay, nikdy jsem neměl žádný problém, s majitelkou jsem se nikdy pořádně nebavil, tedy o pracovních věcech, protože tu skoro nikdy nebyla, když tu byl Stuart. Práce je easy, např. včera večer jsem byl vlastně placenej za to, že jsem se koukal s dětma na Avatara … 😀 A tak dále, spousta dní a odpracovaných je fakt easy, ale na druhou stranu některé dny tak světlé nejsou …

Tak teď nevím jestli si to jen neomlouvám, proč popřípadně zůstat (přeloženo – protože je to pohodlné, protože je to easy, ale nic nového – kopie kopie), než se vydat do neznáma, tedy do chladné Novozélandské zimy, do nejistoty, ale zase vstříc novým zážitkům.

Myslím, že odpověď je zřejmá 🙂

No uvidíme zítra…

 

NOVÝ ZÉLAND

Zmizelý – Den 89. – 108.

Pondělí 20. června, 4 minutové čtení

Wow, koukám že už tu jsem přes 100 dní na Zélandu, toto letí. Poslední dny se mi nic moc psát nechtělo, nemáme to teď školy, tak děláme nějaké venkovní práce, což me po pravdě nenaplňuje tak jako instruktorování. Nebylo mi úplně nejlíp a měl jsem nějaké infekce – nikdy jsem snad v životě žádnou neměl, taky jsem nikdy neměl alergickou reakci na vosy, až tady (zatím 5 žihadel 🙁 ). Nový Zéland prostě není pro měkký. Sakra…

Nicméně pár věcí se událo. Nejprve jsme hned v úterý 31. května vezl Stuarta na letiště, ve dvě ráno budíček a valíme to po prázdné dálnici do Aucklandu. Stuart si den předtím vyměnil prachy cca 1500 NZD za Tailandské fufníky. Bohužel neměli velké bankovky, tak mu vysměnili tak, že to přitáhnul do auta v doslova narvaný igelitce, takovejch bankovek jsem snad v životě neviděl 😀 Stuarta vysazuji na letišti, má s sebou i velké zavazadlo, letí na dva týdny do Thajska, převdevším pro další kérku, prej to tam je celkem levný a pak možná jak se vrátí, hned pojede na Jižní ostrov cca na týden, kde bude nejspíš docela kosa, tak proto má oblečení zabalené i na to. Domů se vracím někde po páté ráno a rovnou mířím do kuchyně udělat si snídani a pak spááát. (PS tenhle odstavec je celkem důležitej, dále v článku zjistíš proč)

První týden jsme měli placenou dovolenou, „neměli“ pro nás práci, ale majitelka se nám na meetingu snažila nakecat, že by bylo super, kdybychom si vzali dovolenou, že jsme tvrdě makali a potřebujem odpočinek, trošku relax, že v minulých letech někteří lidé pracovali v kuse a pak to v červenci nezvládali atd.  bla bla bla. Snad vím sakra sám, kdy si potřebuju odpočinout ne? Prostě kecy, aby pro nás nemuseli zajistit práci, protože by jinak podle kontraktu museli. Mně to bylo celkem jedno, hlavně jsem ani nepočítal, že mám nárok na nějakou dovolenou, jsem přijel makat ne 😀 Nicméně pro nás platěj stejný pravidla jak pro Kiwáky, takže vlastně máme nějaký práva!

S Mishekem jsme jeden den vyrazili na trip do Hunua Ranges, místa jihovýchodně od Aucklandu, kde se náchází vodní nádrže s pitnou vodou zásobující převážně Auckland. Dali jsme tedy pár tracků okolo, celkem necelých 20 km, včetně omrknutí vodopádu Hunua Waterfalls.

Teďka v sobotu jsem vyrazil s kamarádkou Zélanďankou na další trip, tentokrát na nejvyšší vodopády severního ostrova Wairere Falls – výška 153 metrů. Pochodili jsme track, celkem jsme tam strávili asi 5 hodin. Co je na tomto vodopádu zajímávé, že ho vidíš ze spoda a pak můžeš vyšplhat až doslova nahoru, kde vodopád začíná padat dolů (aha) a k tomu luxus výhled (na pole a louky, farmy, jojo, vím, fakt super 😀 ) do okolí.

A co se stalo asi nejzajímavějšího, že Jeff, syn majitelů a nyní tedy jeden z majitelů, přišel, že uděláme meeting. Prej má špatnou zprávu, a to, že se Stuart nevrací a letí zpátky do Anglie, že je jeho otec nemocný. Stuart byl pro mě borec. Kluk z Anglie, 28 let, v campu zastával pozici Operations Manager, měl na starosti víceméně celej camp, majitelé více méně jen domlouvali klienty a komunikavali s nimi (samozřejmě i další věci), ale pak všechno tady vedl Stuart.

Se Stuartem jsem si udělal fakt dobrej vztah, začali jsme chodit do fitka každý den, co to šlo, většinou tak 4-5 krát týdně. Stuart byl fakt dobrej v práci s lidmi, dobrej manager (chtěl jsem napsat i leader, ale když o tom tak přemýšlím, tak vlastně jen menedžr). Pamatuju, že jednou na začátku, když jsem nastoupil, něco říkal, že hodně posiloval a byl fakt ve formě, ale že mi nemůže říct, co dělal. Poskládal jsem si puzzle dohromady a nedávno jsem se ho v autě zeptal, „Jsi byl v armádě viď?“ Asi po pěti sekundách odpověděl „Ne…“ Fakt dobrá lež kámo, říkám si v duchu 😀  Tak pak říká, že byl v nějakých speciálních jednotkách, ale ať to nikomu něříkám. V duchu si říkám, že by si tedy mohl smazat ty fotky na starý fotky na FB 😀 který naznačujou, že se motá kolem vojákovství.

Proč o tom mluvím, protože Jeff zapnul jeho firemní telefon a tam měl na emailu letenku do Thajska, týden tam a pak let do Londýna. (to s tim telefonem byla snad nejstupidnější věc, kterou jsem v životě viděl 😀 ) Takže to měl už celý naplánovaný nevím jak dlouho dopředu. Zajímavý to bylo v tom, že každému povídal a projednával to s majitelema, že chce získat resident visa, což není úplně jednoduchý proces.

Tak jsme byli celkem překvapení, celkem byla sranda, když jsem si pak poskládali celé puzzle dohromady a vlastně všechno dává teďka smysl. včetně toho, že se za každou cenu chtěl zbavit auta, že ho nepotřebuje a potřebuje teď prachy na ty visa, že to nakonec střelil Mikeovi brutálně pod cenou, zabalil si všechny věci s sebou, nechal tady i firemní telefon „aby ho náhodou neztratil v Thajsku“ 😀 atd.

Shodou okolností Katy, holka, co tu makala, taky to samé ráno letěla do Thajska, asi dvě hoďky po Suartovi, tak mi psala, jestli ji nenaberem po cestě, přespávala u kamarádky ve městě hned u dálníce, že by to pro nás znamenalo 5 minut ji nabrat, ale Stuart že ne, že ji nesnáší, a že s ní nechce bejt pak na letišti. Měl jsem z toho měl fakt blbej pocit, jako nikdo ji tady moc nemusel, já s ní neměl problém, tak si říkám, proč ji nenabrat, proč někomu nepomoct. Ale Stuart byl pro mě fakt kámoš, tak jsem dal přednost jemu. Kámoš kterej si nás i smazal z FB, fakt kámoš, takže mu ani nemůžu napsat o reference, když budu potřebovat pro další job (to ještě budu muset pořešit s Jeffem, jestli se na něj můžu v tomhle spolehnout) a ještě mi dluží prachy za benzín, **** 😀 Ale to mě tak netrápí, myslím, že jsme toho udělali pro sebe navzájem dost. Omrkli jsme alespoň jeho pokoj, kde pár věcí nechal, tak pro mě celkem slušnej velkej bágl, boty do vody, spacák, zbytek protein prášku a pár dalších věcí, co jsem si přivlastnil, bylo jen slabou útěchou 😀

Alespoň dole přidám galerii, kde si můžeme společně zavzpomínat na Stuarta (must see!)

 

NOVÝ ZÉLAND

Drž hubu a poslouchej – Den 81. – 88.

Pondělí 30. května

Poslední týden sezóny. Narvanej camp, 120 děcek cca 12 let. Největším highlightem asi byla jejich lady in charge, hlavní učitelka, která to celý měla na starost.

Její komunikační metoda byla pouze doslova řvát a křičet. Jak generál v armádě. Každý ráno začínalo 15 minutovou jebačkou, kdy jen řvala na všechny děti, co udělaly špatně a jak se neuměj chovat atd. Jedno ráno jsem i viděl jak dávala klukovi čouda jeden na jednoho, že se borec i rozplakal.

Když „mluvila“, byla slyšet po celém campu. Spíš mě zarazilo, že se toho nebojí tahle před rodičema, které do této školy chodí. Ale v jejích očích to nejspíše bylo, jak má výborně všechno pod kontrolou, pro ni řvaní, že všichni byli zticha a měli strach, pocit moci.

Stuart z toho byl celkem nešťastnej, s jejím přístupem k dětem a že ona a občas její kolegyně zasahují do našich aktivit atd. Což mě se snad ani nestalo, konkrétně konflikt byl v tom, že my na děti neřveme, když např. vysvětlujeme aktivitu, instrukce, bezpečnost a děcka kecaj, tak jim dáme najevo, že je to jejich aktivita, o kterou přicházej a čekáme až jsou potichu. To nám funguje. Když ale do toho učitelka zasahuje, ať jsou zticha a držej hubu, tak to úplně nekooperuje s naším přístupem. Nicméně ona je zákazník, tak to neměl Stuart úplně jednoduchý s ní komunikovat. Jednou ji naznačil, že ty její aktivity jsou na prd a děti to nebaví, protože v odpoledním čase před večeří zařizujeme normálně aktivity my, instruktoři, a úplně dobře to nevzala.

Během týdne jsem si i vzal nějaký šichty, záskoky, skoro každej den do 21:30 večer, navíc každej den pršelo, asi nejnárnočnější týden, co jsem tu zažil, ale zároveň nejlepší, děcka byly super.

V pátek odpolko najela další skupina, jen ale 22 dětí. Víkendový camp pro děti s nízkým sebevědmím, introverty, atd. Aby se popostrčily ze zóny pohodlí a zažily nějaké výzvy.

V sobotu večer, když jsme zrovna dokončovali večerní aktivity přišel Stuart, ať potom přijdem vedle na chatu, kde teď bydlí Mike, a ať si vezmem ručník. Asi v 22:00 jsme s Mishekem dorazili a tam na veradně vířivka, Mike, Ashely a Stuart, ten měl v sobě už asi 13 piv (ok, tady jsou piva jen 330 ml). Tak jsme to taky do sebe začali házet. Jakej to život backpackerů, venku chladno, vítr, deštík a my ve vířivce s pivkama, ještě že mám zítra den volna.

Spát jsem šel ani nevim v kolik a ráno v osm Mishek klepe na dveře, tak otevřu, že prej Stuartovi není dobře, jestli nepřehodíme stěnu (co měl vést  Stuart) na lukostřelbu a vezmu ten den za něj. „Hmm, no jo.“ Úplně se mi nechtělo, ale easy 6 hodin na výplatní pásku.

Stuart se večer objevil a pořád mu bylo zle, prej se ve tři ráno vzbudil a šel blejt a pak celej den zvracel a ležel 😀 😀 Prostě nás vede příkladem 😀

Takže tenhle týden jsem makal všech 7 dní a něco přes 63 hodin a zítra výplata, jupíí.

Pondělí pohoda, workout s Mishekem, Stuart udělal k véče steaky. Na začátku, když jsem nastoupil a začali jsme chodit se Stuartem do fitka, tak jsme žrali steaky každej den, ale fakt luxusní, tady s domácích krav a další zvěře. Bohužel jsme začali prožírat zásoby celkem rychle, což Stuartovi bylo ze shora naznačeno. Tak už má steaky jen on (občas) 🙁

Stuart zítra letí do Thajska na dva týdny, na dovču, především pro kérku 😀 Tak ho ve tři ráno vezu na letiště. Camp je totiž přes červen zavřenej. Tenhle týden tedy máme dovolenou a zbytek června pak nějaké venkovní práce. 🙂