NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 160. – Rozbitý dron [VLOG3.5]

11. srpna 2016

Jen dodatkové video k předchozímu VLOGu, kdyby někoho zajímalo, co se mi stalo…
Hned při druhém letu jsem měl nehodu a rozbil se mi můj nový dron 🙁 Ani nemůžu říct, jak se mi to stalo, jakou jsem udělal blbost, jakej jsem vůl! 😀
Video z opravování neni zdaleka úplně všechno, ale to co je, tak je 500x zrychleno… Už bych to fakt nikdy nechtěl dělat!

NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 153. – 160. – Dočasný život v ráji a test Drona + [VLOG3] + Galerie

11. srpna 2016

Týdenní wwoofing, tedy práce za ubytování a za jídlo, v Mahinepua Bay, tedy skoro až na úplnem severu Nového Zélandu, užívání si zimního počasí a test Drona.

Na netu jsem našel tuhle příležitost a věděl jsem, že to bude super. Bydlel jsem v domku na pláži u Andrei a jejích dvou nejmladších dcer, ještě tedy do rodiny patřily dva psi, 6 koček a papoušek.

Pracoval jsem 4 hodiny denně, prvních pár dnů venku nějaké zahradní úpravy a pak vymalování ložnice.

Jídlo bylo super, ale strašně málo! Ty holky vůbec nejedly a já potřebuju jíst hodně, ještě k tomu když pracuju!

Internet byl rychlý, ale 80GB na měsíc, dobrej vtip 😀 takže jsem se musel trochu krotit 🙁

Když jsem měl volno, tak jsem sednul na kajak a vyjel na moře, prozkoumal okolí a nebo si konečně otestoval svého nového Drona (až po tom, co jsem ho dal dohromady…)

O víkendu přijela jedna další dcera s dítětem, se svým manželem (oba tuším mladší jak já!), jeho tátou a dalšími dvěma psy… 😀

V sobotu jsme šli lovit, takže jsem dostal pořádnou pušku s dalekohledem a sestřelil jednu vačici, tedy největšího škůdce na Novém Zélandu, prostě jsem dělal dobrou věc, že.

Na fotkách a ve VLOGu je vidět velryba, ta je vlastně na pozemku Andrei a vyplavilo ji moře asi týden zpátky, už byla nějakou dobu mrtvá a asi to chvilku zabere, než úplně zmizí 😀

Našel jsem si novou práci, takže po nějakých devíti dnech opustím tento ráj a vydám se za dalším dobrodružstvím…

 

NOVÝ ZÉLAND, VLOG

Den 137. – 151. – Konec v campu + Mount Taranaki – [GALERIE] + [VLOG1]

31. srpna!

Ok, poslední dobu se mi moc psát nechtělo, tak alespoň malé shrnutí a nějaké náhodné fotky.

V Lakewood Lodge Campu jsem 28. července po 133 dnech skončil svoji práci.

Tady jsou některé skupinové fotky se školami a skupinami, které jsem zažil. Staženo z campového facebooku (ta kvalita?)

Najdeš mě na všech?? 🙂

 

Pak odjezd na jih do díry jménem Eltham.

 

Třetí ráno vyhozen a přesun do New Plymouth, tam ubytování se na hostelu. Druhý den jen procházka po městě a další den výlet na Mount Taranaki.

A můj VLOG s číslem 1! O mém odjezdu z campu a výletu na Mount Taranaki.

NOVÝ ZÉLAND

Nejlepší týden a nesbalené kufry (až na jeden) – Den 129. – 136.

Pondělí 18. července

V minulém příspěvku jsem psal o skupině dětí z Tahiti a mé pracovní situaci tady v campu.

V sobotu jsem majitelce Christine poslal SMS, že mi ta práce neklapla a hned v pondělí jsem měl tedy pokec s majitelkou. „Takže koukám, že sháníš práci, že? Za mě bude ok, když tuhle neděli skončíš.“ Nakonec jsme se ale dohodli, že tady zůstanu do konce měsíce, což byla naše předběžná dohoda. S čímž jsem spokojen. Po pravdě mě stejně vyhodit nemůže, pokud mi to nedá písemně 4 týdny dopředu, ale nebudu zůstávat někde, kde mě někdo „nechce“:)

V prvním týdnu jeli Tahiťané nakupovat a Mary, organizátorka něco říkala, že by se jí líbílo udělat nějaké promo video z campu. Tak kolega Mishek na ni: „Joo, Petr, ten dělal nějaký videa, tak ten by mohl.“

Večer mi tahle konverzace byla sdělena, tak jsem si jen v duchu říkal „Jojo, to určitě.“ Hlavně jsem nikdy nic podobného nedělal.

Tak to na mě Mary zase po pár dnech zkoušela, že párkrát i mluvila s Jeffem, synem majitelky, jestli by bylo ok, že si mě občas vezme, ať udělám nějaký záběry. A Jeff na ni po každé „Jo jo, jasně není problém, není probém.“

Jenže tady v campu majitelka Christine neocení absolutně nic, absolutně doslova nic. Camp je to super, ale přístup majitelů k zaměstnancům je takový jaký je a proto tady víceméně všichni končíme během následujícíh pár týdnů. Tak jim se*u na nějaký video, se kterým strávím takovýho času, že to ani není sranda a ve výsledku tu práci nikdo neocení.

Takže kvůli videu za mnou z majitelů nikdo nepřišel, jestli bych to pro Mary neudělal, že by to bylo možná fajn pro někoho, kdo sem 10 let tahá klienty v období, kdy tady žádné školy nejsou. Tak to tady prostě je. Oni si snad ani neváží ji. Hlavně si asi mysleli, že jen něco natočím a pak půl hoďky před spaním to „dám dohromady“ a je to.

Další věcí i bylo, že jsem plánoval, že tady skončím takže bych na to stejně neměl čas.

Nicméně jsem tady nakonec zůstal a víc jsem poznal Mary, fakt super ženská, tak jsem ji řekl, že to pro ní udělám. Dalo to práce a času jako p*ase. Ale měl jsem od začátku promyšleno, jak to chci udělat, tak několikadenní natáčení šlo celkem snadno. Ve čtvrtek už jsem něco málo začal, ale pak v pátek jsem to od večeře do tří do rána stříhal, abych to stihnul. Druhý den ráno jsem ji to pustil a až ji z toho slzička ukápla. Večer mi pak dala děkovnou kartu a $150. Vůbec jsem to nečekal, ale bylo to od ní fakt hezké.

Ale mám z toho osobně fakt dobrej pocit. Neříkám, že je to něco nejlepšího na světě, ale ze sebe mám prostě dobrej pocit, co jsem nakonec vytvořil. Zrovna koukám na její FB stránce, která měla cca 960 liků, když to tam dávala a teď po třech dnech přes 7000 shlédnutí a přes 170 nových liků na její FB stránce , což je podle mě fajn 🙂 Tak doufám, že jí to pomůže s její firmou.

Video zde:


Budu rád za názor na video, protože jsem nikdy nic podobného nedělal 🙂

Včera Tahiti bohužel jeli dom. Po pravdě první týden to s nima bylo hrozný, ale postupně se to začalo zlepšovat a poslední třetí týden, možná i kvůli tomu natáčení, byl fakt super. Jsem tady teď v campu 4 měsíce, ale tohle byl můj rozhodně nejlepší týden. Už teď mi chyběj.

Mary mi ještě sdělila, než odjela, že psala emaily majitelce o tom videu a zatlačila na ni, aby mi zaplatili všechnu práci, kterou jsem nad tím strávil. Dnes ráno za mnou Christine přišla, jak se jí to video líbí a kecy kecy, tak mi akorát zkazila náladu, protože vím, že to nemyslí upřímně a říká to jen kvůli Mary. A že ať si napíšu hodiny, že mi to proplatěj, tak aspoň tak, pro mě cash navíc.

A jestli je ok, že jim na flešku hodím i ty nesestříhaný videa, tak si v duchu říkám „Jojo, je jich asi 300, tak hodně štěstí, jestli si s tím plánuje někdo hrát.“

A co s tím kufříkem?

V sobotu jsem jel s Tahiťákama do Hamiltonu (celkem velké město jižně od Aucklandu) do velkého nákupního centra. Chodil jsem tam s jednou skupinkou a na chvilku jsem se od nich musel odpojit, abych se potkal s jedním klukem a převzal si od něj kufřík. Po té jsem začal hledat svoji skupinku. Sobota, nákupák úplně narvanej. Nakukuju od každého obchůdku a všude se nervózně rozhlížím, ale stále marně. V tom mě zastaví jedna sekuriťačka a ptá se mě, jestli je všechno v pořádku. Tak říkám, že jo a dále se rozhlížím okolo sebe. Pak se na ni podívám a vidím, jak přejíždí očíma ze mě na kufřík a zpátky, pak něco povídá do vysílačky. Pak zase kouká na kufřík a pak zase na mě. „Co v tom máš?“ Odpovím ji. „Co to je?“, nechápavě se ptá. Tak zase hnedka mluví do vysílačky. Čekal jsem, že mě požádá, abych ho otevřel, ale nejspíš měla strach 😀 Tak odcházím a zase ji vidím, jak mluví do vysílačky.

Co na tom bylo pro mě zvláštní, ten pocit, že si o mě fakt někdo myslí, že se to tam chystám odpálit. A viděl jsem ji v očích, že byla nervozní, že to myslela vážně a ne jen „protože to je její práce“.

A za druhé, že jsem k ní necítil nic negativního, co si to sakra myslí, co mě otravuje, co si to dovoluje, se zbláznila, ne? Vůbec. Věděl jsem, že dělá správnou věc, že myslí správnou věc. Já bych si myslel totiž úplně to stejné.

Tohle je prostě doba, ve které žijeme.

NOVÝ ZÉLAND

Jak jsem (ne)skončil v práci (zatím) – Den 109. – 128.

Neděle 10. července

Po červnové pauze konečně zase začal camp. Přijela skupina dětí z Tahiti. Prej tu je zima. Taky jsem si všimnul a to nemusím bejt z Polynésie. Mluví jen Francouzsky, Anglicky jen trochu a to spíše jen ti starší. Je tu s nimi i organizátorka, žena z Anglie co teď žije na Tahiti, tak ta Francouzsky samozřejmě mluví. Proč je sem rodiče za těžký prachy posílaj je i to, že se to naučí Anglicky, bohužel jsem ale po pár dnech zjistil, že vlastně ani Anglicky mluvit nechtějí. Takže to s nima taková zábava není, jak nám šéfici s nadšením vyprávěli – možná proto, že s nima vlastně ani sami nic nedělají.

Nejtěžší je pro nás asi právě ta Angličtina, protože absolutně nemáme ponětí, o čem se baví, pořád se hádaj, perou, dělaj bordel a když se jich zeptáš na něco, co se děje, tak na tebe koukaj jak z jara a dělaj, že nerozuměj, vychcánci 😀

Tenhle týden jsme tu s nimi ještě na pár dní měli skupinu dětí z Tajwanu a ještě se tu budou točit další skupiny po dobu dalších pár týdnů.

Děcka jezdí dvakrát týdně na výlety, teď ve středu jsem měl den volna, tak jsem jel s nimi, do Aucklandu. Nejdříve do nákupního centra, tak jsem si ke 4 měsícům na Zélandu pořídil bundu, abych tady nezmrznul. Jeden borec si koupil kolobežku, prej si ji odveze domů na Tahiti. Po nákupech jsme šli na zimní stadion si zabruslit. Na bruslích jsem nestál ani nepamatuju, to musej bejt roky. Tak proč si po pár letech nezabruslit, na Zélandu, že.

Sranda byla vidět některé Tahiťáky poprvé bruslit, ale spousta z nich to zvládalo dobře 🙂

Včera v sobotu jsem vlezl pod auto, abych ho ze spodu vyčistil, teče trošku olej z převodovky, tak je to všude mastný kolem, ale vlastně neteče. Protože když jsem auto koupil, tak jsem olej dolil a od té doby je hladina pořád stejná, tak je možné že to jen občas ukápne 😀 Nicméně jsem to čistil proto, že v pondělí nejspíš pojedu na technickou, tak kdyby to viděli, tak bych to musel nechat opravit, což se mi úplně nechce, tak snad to klapne 🙂

V campu je to teď takový zvláštní, všechny už to tu se*e, většina bude brzy končit. Přístup majitelů je takový, že neocení, nepoděkuje za jedinou věc, přitom tady ani nejsou skoro a my instruktoři vedem celý camp, protože už víme co dělat, hlavně díky Stuartovi teda 🙂

Spousta lidí má pořád nějaké konflikty s majitelkou a mě to tady poslední dobou už moc nebaví, spíš ale proto, že už tu jsem docela dlouho a je to pořád to stejný. Takže si hledám průbězně jinou práci, ale momentálně přes zimu je to celkem bída.

Minulý týden jsem konečně našel něco zajímavého, ale borec chtěl, abych nastoupil hned příští týden. Je to na Jižním Ostrově, asi 1200 km odsud. Tak jsem začal s kolegy řešit, jak je to vlastně s pracovní smlouvou, co teď mám. Podle ní musím oznámit 4 týdny dopředu, že budu končit. Což není úplně ideální, když většinou chtějí pak jinde nástup hned. Napadlo mě, že bych se mohl použít taktiku The Stuart, zajistit si job a v úterý hned po pondělní výplatě zmizet. Ok tohle nebyla úplně Stuartova taktika, ale spíš taktika se z vypařit, nejlépe uprostřed noci 😀

Borec z té nové práce na Skypu v pátek povídá, že dobrý, ale jestli mám nějaké reference. Tak říkám jasně, z ČR, z Kanady, z USA, není problém. On že by ale chtěl zavolat někomu tady na NZ. Tak říkám, že kluk, co mi dělal přímého nadřízeného (Stuart), je teď v Anglii, jestli email je ok. A on, že by bylo lepší, kdyby mohl někomu zavolat, tak říkám, že ok, že mu pošlu kontakt.

Sakra, tak volám majitelce, v pátek asi v sedm večer, nikdy před tím jsem ji nevolal, ani se s ní nikdy pořádně nikdy nebavil. Tak to zvedne a strašně mile na mě „Co pro tebe můžu udělat?“, tak ji vysvětlím upřímně moji situaci a ona „Kdy tedy potřebuješ tady skončit?“ Tak jsme se domluvili, že je to ok. Píšu borcovi, že příští týden jsem ok a kontakt na reference a on jen odepíše, že už vzal někoho jiného.

Sakra 😀

Tak jsem ji akorát poslal zprávu, že to neklaplo a že si v pondělí pokecáme ohledně mé situace… jej, co teď? 😀

Takže teď akorát vymýšlím plány a varianty, to je náplň pro dnešní neděli.

Ale zas když o tom tak přemýšlím, tak je to tady okay, nikdy jsem neměl žádný problém, s majitelkou jsem se nikdy pořádně nebavil, tedy o pracovních věcech, protože tu skoro nikdy nebyla, když tu byl Stuart. Práce je easy, např. včera večer jsem byl vlastně placenej za to, že jsem se koukal s dětma na Avatara … 😀 A tak dále, spousta dní a odpracovaných je fakt easy, ale na druhou stranu některé dny tak světlé nejsou …

Tak teď nevím jestli si to jen neomlouvám, proč popřípadně zůstat (přeloženo – protože je to pohodlné, protože je to easy, ale nic nového – kopie kopie), než se vydat do neznáma, tedy do chladné Novozélandské zimy, do nejistoty, ale zase vstříc novým zážitkům.

Myslím, že odpověď je zřejmá 🙂

No uvidíme zítra…