ASIE, NOVÝ ZÉLAND

Taipei – Den první

Čtvrtek 3. března

Asi po minutě otravnýho zvuku se probouzím a zjištuji, že to není sen, ale že zvoní budík, devět ráno. Kdybych si ho nenastavil, tak spím asi celý den, 7 hodin posun a posledních pár dní bez pořádného spánku je znát. Nicméně jsem tu od toho, abych něco zažil, tak vylezám z postele a razím ven, kde si asi 100m od hostelu kupuji snídani v podobě rejžových nudlí a to další na tom nevim co je, beru si to s sebou.

Dole v metru se musím opět obracet na pomoc ostatních, co se má zmáčknout a kam se to strká. V metru jsem upozorněn, že se tam nesmí jíst, později si všimnu, že tam jsou fakt cedule a pokuta je skoro stejná jak za kouření.

Jedu na konečnou zastávku hnědý linky, kde je Taipei Zoo, tu míjím a za ní je lanovka Maokong Gondola, ve frontě potkám černocha z Alabamy, se kterým pak nastupuji do stejné kabinky. Lanovka je čtyři kilometry dlouhá a jede do Maokong, což je největší oblast, kde se v Taipei pěstuje čaj. S námi v lanovce sedí tří místni starší Taipeijky, ty mladší dvě si dělaly celou cestu jedno selfíčko za druhým, tak snad se aspoň jedna povedla. Dáváme se do řeči a ta jedna mladší, Paulie, povídá, že maj hodně ovoce, tak tady máš mandarinku, která měla normálně i zelený listy na ty šťopce.

Opět se ptám na tip, co nahoře podniknout a vyrážím na cestu po Maokongu, kde jsou hlavně nahoře samé Teahousy, kde si můzeš dát ten dobrej čaj, schodou náhod opět potkávám Timothyho z Alabamy a na terásce si užívám ten čaj, který stojí jak jídlo v restauraci. Čas běží a já se musím zvednout, abych stihl, co mám ještě v pánu. Cestou až dolů naběhám fakt docela kotel kilometrů, skrz políčka s čajem, která jsou úplně všude, nebo alespoň říkali, že je to čaj. Dále pár chrámů a s celkem bolavejma nohama a s propoceným tričkem nasedám opět do metra.

Vystupuji u Taipei 101, což je se svými 509 m šestá nejvyšší budova světa. Přicházím do parku, kde začíná výšlap na kopec Elephant Hill, kde má být luxusní výhled na Taipei, který chci vidět jak ve dne, tak i západ slunce až do rozsvícení města, proto jsem měl celou dobu naspěch, ani jsem totiž nevěděl, kdy zhruba slunce zapadá.

Na první vyhlídce pořizuji pár fotek a přichází bílej kluk a bílá holka, ok, tak Evropan nebo Američan, těch si vždycky všimnu, protože jsem jich zatím potkal, že bych je na jedný ruce spočítal. Koukám na jeho tričko, kde je nápis METALFEST PLZEŇ, tak říkám nazdáár. Vítek v Taipei studuje, tak kecáme, ta jeho holka je zatím celkem trapná, že nic neříká, je prý se spolužákama na výletě, včetně tý holky, která teda nakonec není češka, po chvilce ještě dorazí jeho další český kámoš. Vylezu až na vrchol kopce, kde je fakt luxusní výhled a potkávám dalši dva Čechy, kteří jsou na business tripu, dělají v salesu pro firmu Mitas. Se slivovičkou si užíváme nezápad slunce a čekáme na ponoření Taipeie do nočních světel.



U metra se loučíme, jdu si dát něco k večeři, netradičně rejži, akorát s těma porcema by mohli přitvrdit. Pokračuji na night market Shilin, nekonečný labyrint plný obchůdků, stánku se vším možným, především jídlem. Na netu psali, když jsem hledal, na který night market půjdu, že tenhle je nejlepší. Hlavně ale nekupujte krájený ovoce, protože vás natáhnou, nakonec mi to nedalo, koukal jsem, jak nakupují ostatní, hlídám si cenu za 100g, hlídám si váhu, vše ok, ale stejně to bylo tak drahý 😀

O půlnoci přicházím zpět na pokoj, kde opět potkávám pár z Jižní Koreji, kteří mě obdarují nějakou škraboškou na spaní a náplastěma na chodidla, prej to mají z Japonska a budu zítra fresh. Nalepuji si náplasti a cítím, jak to studeně pálí, škraboška, nevim jak je to možné, ale zase hřeje, nechápu, jsou skoro čtyři hodiny ráno, nastavuji budík na osm ráno a jdu spát…